Recenze – Bambulkyne Dobrodružstvá – Chaloupka Děda Josefa (2022)
jan31

Recenze – Bambulkyne Dobrodružstvá – Chaloupka Děda Josefa (2022)

Zverejnené v jan 31, 2023

  Co nám to sem spadlo za výkvět? Snad ne obrovský banán pomazaný neidentifikovatelným hnědým lubrikantem, aby nám všem rozprášil zasmrádlé vchody do chaloupek? Tito pražští blázni o sobě dali poprvé více vědět v roce 2016 s (E)píčkem The Wrath of Grandpa Joseph. Já se s nimi však v rámci této recenze potkávám poprvé, tudíž jsem byla velmi zvědavá, co na mě kluci vybalí. A skutečně, vytasili se s 12 Banánky v čokoládě, které mimochodem doprovodil i velice vkusný a střízlivý klip, který nám o kapele prozradí mnoho (link pod článkem). Kdo se s nimi též ještě nesetkal, toho pravděpodobně praští do nosu exhibicionistická image jednotlivých členů, odvaha šokovat a tvořit co největší bizár. Samotný koncept kapely vás zavede do roku 1982 na Slovensko, kdy dědovi Jozefovi dorazil obrovský balík s malou holčičkou, Bambulkou z Bambulkova. Dědo Jozef se ujme výchovy oné Bambulky, které k němu záhy získá pochybně blízký vztah, a tak dochází k nekorektním a zde radši nekomentovatelným událostem, však si to sami radši pusťte. Hudebně se Bambulkyne Dobrodružstvá označují za Gore rock’n’roll grind, což je vystihující, na albu zaslechnete mnoho riffů, které vás myslí zavedou pravděpodobně k Venom či Motorhead, tvrdě metalové kytarové hraní zde prakticky nenajdete. Odlehčeným přístupem mi připomínají další gore taneční bandu Ejakulující Kokos či spolky alá Rompeprop či Gutalax, které mimochodem uvádí jako svoji inspiraci. Celé album je prošpikované různými krátkými dialogy a zpívánkami s Bambulkou, prostě svět plný sluníčka. Za zmínku stojí i názvy skladeb – Pomsta Obří Čokodíry, Krtek Bez Kalhotek v Respirátoru či Potratová Pomazánka, ta samotná mi přijde asi jako nejsilnější kus.  Nemůžu říct, že by celé album jelo jako kolovrátek, zatímco 12 Banánků v čokoládě je spíš klidnější položkou a dá vám prostor se kochat krásnými těly protagonistů v klipu, v kousku Krtek Bez Kalhotek v Respirátoru vás pro změnu probudí splašená saxofonová vsuvka. Už je otázkou, jak se postavíte ke dvacetiminutovému vtípku Dick in O, postaveném na jednom motivu, na mě působí jako úspěšná zacpávačka B strany na kazetě. Mimochodem, je dostupné i počtem limitované kazetové vydání zabalené v papírové chaloupce, což by mohlo sběratele skvostů zaujmout. Když se ještě vrátím k výše zmíněným Rompeprop či Gutalax, v porovnání s nimi a tvorbou těchto zelenáčů přicházím k jádru problému. Jedna věc je vtipná prezentace a nadsázka, ale pouze na tom se stavět nedá. Zatímco Gutalax vyzve k tanci a běsnění svojí řízností, jakási jiskra či moment, který vás chytne za koule, tomuto albu prostě chybí a ačkoli jsem fanoušek kdejakých bizardností, Chaloupka Děda Josefa si mě příliš nezískala ani po více posleších. Nenacházím nic, co by mě více nutilo okouknout i ostatní položky z jejich repertoáru. Na druhou stranu oceňuji, že se toho...

Čítaj ďalej
Recenze – Godless Truth – Godless Truth (2022)
dec21

Recenze – Godless Truth – Godless Truth (2022)

Zverejnené v dec 21, 2022

Jsme nejspíš posledním zinem, který si posvítí na Godless Truth v letošním roce, ale neviděla bych v tom problém, protože o tomto díle se bude mluvit asi ještě dlouho. Nechci tu příliš opakovat informace z ostatních recenzí (kterých jsem během roku načetla hojně, aniž by mě napadlo, že mi album přistane na bedrech také), takže úvodem jen stručně. Pokud jste se s těmito zabijáky ještě nepotkali, tak zbystřete, jedná se totiž o smečku z Olomouce, která je aktivní již od roku 1994 a od začátku se pohybuje v Death metalových vodách, avšak z brutálnějšího a zatěžkanějšího stylu došlo k tranzici do precizního Technického Death metalu po radikálním vyhozením všech členů kytaristou Švanym a nahrazením kompletně novými tvářemi. A ještě nutno dodat, že na tento self-titled kousek se od přechůdce Arrogance of Supreme Power čekalo 18 let, tudíž očekávání byla veliká a na místě. Kterým směrem si Godless Truth namířili vám již napoví jména hostujících muzikantů, kteří přispěli svým kytarovým umem, druhou skladbu obohatil Rafael Trujillo, který se nám v roce 2018 blýskl na albu Diluvium od technických mágů Obscura, a mimo to se hraní na kytaru věnuje i v rámci vzdělávacích institucí. Příspěvkem v osmé skladbě není nikdo jiný než Joe Haley, který to od roku 1999 táhne s Psycroptic a má hroudu dalších projektů. Musím se však přiznat, že forma, jakou pojali Godless Truth tento virtuozní typ hudby, mi je o něco sympatičtější než u dvou slavnějších zmiňovaných band, ti se totiž i přes nepopřitelnou techničnost pevně drží zapamatovatelnosti a větší stravitelnosti skladeb, žádná bezemoční kytarová honírna alá Yngwie Malmsteen či BrainDrill se nekoná. Toto album mi dělalo společnost během roku již mnohokrát a každý poslech probíhal prakticky stejně – u každé skladby jsem prohlásila, že je tou nejlepší, a to samé se opakovalo znova a znova, dokud jsem zmateně nekoukala, že se hrací čas naplnil, který je vskutku skromných 33 minut dlouhý.  S odstupem času si však místo na výsluní našla trojice Bred in Greed, The Eyechain a RIP Cage. Při poslechu Bred In Greed jsem si naprosto vážně chrochtala, že to album The Sound of Perseverance je stejně strašně dobrý. Chybička se vloudila, nevadí. Nemá cenu zde pitvat každou skladbu zvlášť, to už stejně udělalo asi více rozvášněných recenzentů přede mnou, tak spíše vypíchnu kladné stránky. Za prvé: album je hravé po všech stránkách, pokud se bavíme o vokálech, nestřídají se tu pouze hluboké growly a Schuldinerovské ječáky, ale Adam si pěkně vyhravá s frázováním, a hlavně se nebál využít potenciálu více stop, které nejspíš nepostřehnete po prvním poslechu, ale další následné vám odkryjí, kolik se toho skutečně děje a nedají tak prostor omrzení. Za druhé: využití klavíru v RIP Cage je opravdu pohlazením...

Čítaj ďalej
Recenze – Kakothanasy – Dystomorph (2019)
dec16

Recenze – Kakothanasy – Dystomorph (2019)

Zverejnené v dec 16, 2022

Tato recenze je rozšířenou a předělanou verzí původního článku z mého instagramového koutku @jeans_shelves_of_gore ze 6. prosince. Špagetové monstrum, jenž jsi na nebesích, tohle album je pro mě grafické porno. Mé nadšení se samozřejmě netýká jenom zpracování CD na pohled, ale taktéž hudební náplň je pro mě jedním z nejlepších objevů tohoto roku. Máte rádi Brutal Death metal a sci-fi? Čtěte dále! Švýcarsko si s metalem, především s tím brutálním, asi tak často nespojíte, ikdyž metalové legendy Hellhammer, Celtic Frost či Coroner byste z mozkových útrob vytáhnout mohli. Kakothanasy se dali dohromady v roce 2012, ale trošku je zbrzdily změny v sestavě. Za pětiletou prodlevu mezi tímto albem a předchozím EP počinem stojí fakt, že se kapela rozhodla fungovat jako trio bez sólo vokalisty, tudíž se bubeník s kytaristou učili, jak si z patřičných končin vytáhnout co nejbrutálnější gutturální projev. Instrumentální stránka věci musela také zabrat pěknou řádku hodin na naučení, což si hned ukážeme. Za ty roky, co tento žánr existuje se rozvinul do mnoha různých podob, takže zatímco někoho při slovech Brutální Death metal jako první napadne nějaká slamovina typu Epicardiectomy či Cerebral Effusion založená z 90 % na ikonickém riffu z Liege Of Inveracity od Suffocation,  zároveň sem spadají kapely z chaotičtějšího spektra, například techničtí mistři Defeated Sanity, nebo turečtí řezníci Cenotaph. Do druhého zmiňovaného patří taktéž Kakothanasy, které s Cenotaph pojí i společný bubeník. Jak se říká, že bubeník nejvíc ovlivňuje zábavnost kapely, asi na tom něco bude, protože není náhoda, že by mě tyhle dvě bandy tak chytly náhodou. Bubnování Florenta Duployera je silně dynamické a nespoutané, což vystihuje i povahu alba Dystomorph. Skladby disponují šílenými strukturami, ale nemohu říct, že by byly jednotvárným chaosem jako v případě opěvované/nenáviděné kapely Enmity. Velmi zábavným aspektem je pro mě odvaha kapely k nahodilému kolísání temp, jehož fungování vám dobře předvedou na konci skromně pojmenované skladbě Entanglement OF a Disgruntled Dissymetrical Coprolith  či v první třetině An Unfortunate Attempt To Abort the Genetically Superiors‘ Miscalculation. Kytary servírují záplavu agresivních pinch harmonics, ale dojde i na příjemné slamíky, a jejich síla je ještě znásobená vokály, které jsou vskutku správně nechutné. Ve 3. skladbě Excelsior Extrophy Hex When Expunging an Extreme Hexad se nachází moment, kdy máte možnost vokály slyšet sólo, a jejich odpornost vás dorazí. Nemohu opomenout ani práci baskytary, která se v rámci celé nahrávky nenechává zahanbit, kopíruje kytary a tím ztřeštěnost riffů ještě zvýrazňuje, ale občas si letí i po vlastní ose. Celé album je zabalené v čitelném, ale správně oldschoolovém zvuku, žádná sterilita. Grafická i textová stránka vás zavede do různých pseudoscifi koutů, což je pro tento žánr poměrně typické. Samotná kapela s nadsázkou vystihla...

Čítaj ďalej
Recenze – Neurotic Machinery – A Loathsome Aberration (2022)
dec10

Recenze – Neurotic Machinery – A Loathsome Aberration (2022)

Zverejnené v dec 10, 2022

Myslím, že z této recenze nebudou mít naši tachovští Neurotici přílišnou radost, ale nepředbíhejme. Poprvé jsem se s Neurotic Machinery setkala více, když jsme hráli na společném koncertě v Praze a pamatuji si, že si mě naživo celkově získali, dokonce i přes absenci baskytaristy a jeho nahrazením playbackem. Kapela prostě po všech stránkách působí profesionálně a není se čemu divit – formace funguje od roku 2006 a má na kontě 6 alb a jedno EP. I na již zmíněném koncertě jsem si říkala, že ačkoli se nejedná o můj vyloženě preferenční styl, znějí přinejmenším fresh, mají svůj výraz a koupí předchozího CD Nocturnal Misery jsem je s radostí podpořila. Dalo se tedy čekat, že napsaní recenze na jejich nový počin neodmítnu. A Loathsome Aberration nám naservíruje porci muziky o 35 minutách s osmi skladbami, které na vás vysolí bez jakéhokoli intra, jde tzv. rovnou na věc. Samotná žánrová tvář Neurotic Machinery je minimálně pro mě těžká k zaškatulkování (ačkoli se kluci samotní označují za Technický Death), už jen z důvodu, že moderněji vyznívajícím kapelám se příliš nevěnuji a mezi ně NM bezesporu patří. Myslím si, že minimálně v našich končinách znějí poměrně jedinečně, z jejich hudby trošku cítím vibe Thy Art Is Murder nebo Gojiry, avšak v méně zuřivé podobě. Dalším klíčovým aspektem jejich tvorby je silná chuť k progresi a celkovému posunu kupředu, už jen když se podíváte na přebaly všech alb, uvidíte, že každý je prakticky z jiného soudku a některé mají až jakýsi punc intelektuálnosti. To stejné můžeme říct i o srozumitelné textové náplni zabývající se duševními neduhy, rozpadem ega a hledáním sama sebe, alespoň tak jsem to pochopila. Booklet k dispozici nemám, jinak bych provedla důkladnější pitvu. Touhu posouvat se a vylézt z komfortní zóny uzříte hned, jakmile se vám A Loathsome Aberration dostane do spárů, o hlavní přebal se postaral slavný italský malíř Paolo Girardi, jenž je známý svým detailním rukopisem, na jeho díla jste mohli narazit např. u kapel Blasphemophagher, Bell Witch či u českých Brutally Deceased. Evolucí prošlo i logo samotné, jehož autorem je belgický umělec Christophe Szpajdel, který stvořil logo pro Borknagar, Emperor a nespočet dalších band. Dílo tedy celkově vypadá na úrovni, a to samé platí i pro hudební náplň. Zvláštností je pro mě vydání u labelu Bizarre Leprous Production, které za normálních okolností vydává samé gore prasečiny a Neurotic Machinery je mezi nimi něco jako Sněhurka mezi sedmi trpaslíky s hnědým obsahem v kalhotách. S povedenou úvodní Aberration dostanete představu, v jakých náladách se ponese zbytek desky. Kapela hojně využívá sekanou rytmiku, hluboké breakdownové údery a ty střídá s melancholičtějšími vyhrávkami. Zároveň si hodně hrají s drobnými detaily, které...

Čítaj ďalej
Recenze – Spineless Fuckers – Tales Of Extraordinary Madness (2022)
dec05

Recenze – Spineless Fuckers – Tales Of Extraordinary Madness (2022)

Zverejnené v dec 5, 2022

Musím se přiznat, že ačkoli o existenci těchto bezpáteřních mistrů vím dlouho a o českou grindovou scénu se zajímám s velkou radostí, Spineless Fuckers mě nějakým zvláštním způsobem obcházeli. Měla jsem je zafixované jako tu srandokapelu s prasoštěňátkama na obalu desky a s peckou Kokakola Kamion, takže si dovedete představit, že nejnovější počin Tales Of Extraordinary Madness mi pěkně vytřel zrak. Další překvapení – jak se sakra v sestavě Spineless Fuckers ocitl švédský kytarista Thomas Ahlgren? Jeho um mi byl známý z výborné Brutal Death metalové smečky Deranged, ale jeho přítomnost zde by mě opravdu nenapadla. Každopádně, zanechme mého lelkování a jdeme se na album podívat blíže. Tales Of Extraordinary Madness (není to narážka na Bukowskiho?) vám poskytne 25:25 minut velmi diverzního a barevného materiálu. Pokud nemáte přílišnou chuť na tupatupa kapely, pokračujte ve čtení, zde se totiž jedná o pěkný mix Grindu a Death Metalu, tudíž žádné blastovačky či tančírny v jednom kuse (což není samozřejmě vždy problém). Dalším výrazným aspektem je bez pochyb užívání velikého množství samplů, nejen jako intra/outra, ale jsou jemně napasované i do mozaiky skladeb. Nejčastěji se jedná o různé křiky, brek, halekání či lamentování, což odpovídá tematickému i grafickému obsahu, posledních 20 sekund alba vás přesune někam do Bohnických léčeben, kdyby byly skryté pod povrchem zemským a v pekelném žáru. Úplně ta stejná samplová pasáž album i otvírá. Když už jsme u toho halekání, přesuňme se k vokálům, ty totiž obstarává Reef, známý z kapely Mincing Fury and Guttural Clamour of Queer Decay, a nutno zmínit, že taktéž tvoří na albu velikou dynamiku. Tolik různých poloh, ve kterých se pohybuje byste ani nespočítali, předvádí jak kvalitní sytý growling, tak i pig squealy či srozumitelnější výkřiky a ano, je tu textová náplň. Ta je napsaná především v angličtině, avšak ve skladbě Homobicycle jsem zaslechla skandované ,,homo – kolo,“ asi jediné zaznamenatelné české slovíčko. Pokud jde o kytarovou složku, ta si dosti lebedí v Death metalových vodách (např. skladba If They are not Lost, they are Lost Forever s hezkou melodickou vyhrávkou). Velmi se mi zamlouvají i houpavé momenty a že jich tu je (Human Beast, Caterpillar in Toast), ty vás musí naživo donutit třepat palicí a rozhýbat vaše dinosauří hřbety. Vzhledem k tomu, že si v těchto dnech hodně pochutnávám na Brutal Death metalu, radost mi dělají i časté breakdowny/lehce slamové pasáže (Goodness by the Way, druhá polovina Homobicycle, Jack the Thief). Rytmické sekci taktéž nemám co vytknout, bicí nesypou v jednom kuse, ale když už, tak to stojí za to, jinak jsou poměrně variabilní a mají pěkný zvuk, stejně jako nahrávka celkově. Přestože nahrávání v Davosu trvalo 3 dny, zvuk nepůsobí nijak odflákle a i při autobusovém poslechu zůstával pěkně...

Čítaj ďalej