Report – Obscene Extreme Fest 2023 (Jean, Mrkva)
Jean Upřímně netuším, kdy se tato reportáž vlastně dostane mezi lidi, protože, co si budeme povídat, léto mám letos taktéž nabité a prakticky ihned po návratu z trutnovského bojiště jsem se ani nestačila rozkoukat a už jsem zahřívala sedačku letadla směrem Norsko. I z tohoto důvodu jsem letošní OEF pojala střídměji a zodpovědněji, abych před cestováním neskončila rozbombená jak Hirošima. Každopádně, i díky tomu se mi podařilo zastihnout cca 35 kapel z celkového počtu, což už za sepsání stojí. Jdeme na to! STŘEDA Tento ročník je mojí třetí návštěvou bojiště a ta výjimečná atmosféra, která na člověka dýchne sotva se přiblíží k stanovacím loukám, je k nezaplacení. Středa tradičně započala Freak festem, tedy všelijakými pochybnými soutěžemi. Letos jsem si některé nechala ujít, především kvůli parnu následovanému lijákem. Oproti minulému roku však dávám palec nahoru za upgrade soutěže v klouzání po lubrikantu. Minulý rok se zdála ještě jaksi bez cíle, ale nyní neměli soutěžící za úkol se pouze vyvorvanit co nejdál – primárně měli hlavou poshazovat co nejvíce obrovských kuželek. Byla to pěkná podívaná a sama jsem se dlouho rozhoupávala, zdali to také nezkusit, možná příště. Co se týče hudebního programu, tento den byl sestaven v duchu Speed metalu, Thrash metalu či prostě v barbarském stylu kapel vznikajících v době, kdy ještě nebyly extrémní odnože tak rozsortované. Inu, nostalgie asi není nikdy dost. I proto jsem se velmi těšila na Mörghuul, na které se mi dříve nedařilo dostat. Držela jsem jim palce nejen ze spřízněnosti, ale už jen z prostého důvodu, že otvírat festival musí být docela o nervy. Naštěstí, všechny obavy opadly, když fanoušci začali pařit již na zvukovou zkoušku. Borci se vyhýbali delším prostojům a snažili se nacpat do svých 25 minut co nejvíce střeliva. Jejich vystoupení bylo výborné a rozhodně nejsem jediná, kdo si to myslel. Jde vidět, že jsou sehraní, a hlavně mají společnou vizi. Ani nevadí, že hráli za světla. Další bandou, na kterou jsem se vrátila, byli až Vulture s jejich epickým sólováním a ječáky. Ačkoli setu nebylo asi co vytknout, podobně jako u Exciter mě bavili z nahrávek daleko více, ale uznávám, že asi nejsem cílovka. Death Strike jsem poslouchala alespoň z dálky mezi stánky a došla jsem ke stejnému závěru. Aby té mé marnosti nebylo málo, tak jsem se před Hellripper stihla zakecat s kamarádem z města vedle, a nakonec jsme prokecali celý set. Během této doby se mu povedlo do mě nalít tolik Jacků, že mě následky dohnaly velice rychle. Myslím si, že poslouchat Holy Moses z toitoiky a mít při tom brutální strach ze stavu svých spoďár, bylo k nezaplacení. I tak se mi ale legendární Sabinu Classen podařilo chvíli vidět a jejich Thrash mě vskutku bavil, energie jim nechyběla. Poté hráli již zmínění...
Recenze – Milligan – Play Me (2023)
Pojem Milligan je v našich krajinách vskutku čerstvý. Přesto se již naskytlo mnoho příležitostí, kdy jste se s nimi mohli setkat koncertně. První vystoupení proběhlo na vyhlášeném Pořezaném ksichtu vol. 7 v sychravém podzimním hávu, kde i přes prokřehlé prsty muzikantů bylo jasné, že v budoucnu se máme od tohoto spolku na co těšit. Ještě většímu publiku se pravděpodobně vystavili v rámci letošního Obscene Society festu v Pardubicích 29. 4. Co jsou teda tito barbaři zač? Kluci se dali dohromady v roce 2021 v jedné z vysokomýtských zkušeben. Nenechte se však zmýlit, o žádné hudební nováčky se nejedná. Zkušebna kdysi sloužila jako základna Thrash/grindové kapely Stolen Lives s poměrně dlouhou historií, v jejíž zádech, na bubenické stoličce, se dlouhé roky potil Honza. Ovšem, jeho srdci byly vždy bližší spíše death metalové hory mrtvol, a tudíž po rozpadu Stolen Lives nebylo na co čekat. Spřáhl se s kytaristou Pajusem (Dysangelium, ex-Confidance), ti kdesi ulovili nadaného baskytaristu Pepka (jediného kapelami nezkaženého), a nakonec si k mikrofonu přivlastnili Míru, mého soukmenovce z Trigonum Mortis. Jakožto přihlížející osoba ze sousední kapely mohu potvrdit, že herní prostory vypadají často po zkouškách Milligan jako po výbuchu. Velikým štěstím je, že tato energie nevychází naprázdno a jsou schopní ji přetavit i ve skladatelskou produktivitu – tvorba skladeb odsýpala a již na konci listopadu 2022 se na tři dny zavřeli ve vyškovském studiu Davos, kde pod dohledem Otyna nařezali 9 nových kousků. Album spatřilo světlo světa na konci letošního dubna a servíruje nám 40 minut ostrého energického materiálu, který mi evokuje jména typu Vomitory, Bloodbath, ale třeba i Carcass. Pravděpodobně i přičiněním Otyna Play Me vyznívá neskutečně fresh. Zvuk je konkrétní, a přesto ne přeleštěný či zbavený života. Jak vám již asi došlo, Milligan fungují na jednom kytaristovi, tudíž Pajusův rukopis má volnou plochu působnosti. Jeho riffy se vyznačují častými sekanými vyhrávkami a melodičností, spíše, než aby válcovaly či se pouštěly do výraznějších houpavých momentů. A hlavně – toto album nezpomaluje. Zajímavostí je, že zde nenajdeme žádná sóla, avšak i bez těch se dá žít. Pajus v tom však není sám a je super, že Pepkova basa je mu rovnocenným partnerem, nekopíruje kytaru slepě za každých okolností. Nahrávce dodává správně na hutnosti a nejvíce na nás vykoukne na začátku Bloodhound Game a Fox in the Chicken Coop. Druhým článkem rytmické sekce jsou Honzovy bicí, které albu dodávají na zuřivosti nejvíce i přes zmíněnou melodičnost kytar. Blastbeat sem, blastbeat tam, a klobouk dolů, protože jsou to právě bicí, které mohou dobré riffy povýšit či úplně shodit. A nad vším tím rámusem je samotný Míra, který se z mého pohledu během těch cca dvou let neskutečně posunul, respektive ze sebe umí daleko lépe vydat to, co jeho hrdlo skrývá. A že v něm má taky...
Report – Juodvarnis, Solipsism, Crypts Of Despair, Sisyphean – Kabinet múz, Brno (5. 5. 2023)
Máme tady květen – lásky čas, a zároveň dobu, kdy většina mých vrstevníků místo honby za kulturou sedí doma na oltáři knih a učebnic, snažíc si zachránit krk před nebezpečně blížící se maturitou. Já samozřejmě nejsem výjimkou. Komu by to už trošku nelezlo na mozek? Už jsem si podvědomě přála opět zavítat do koncertního hlukového obležení. Tu se však jako na zavolanou opět zjevil můj kolega Ondra jako inkarnace Saturnina a hodil mě do vskutku nečekané situace. Šlo o minuty. Buďto se do půlhodiny sbalím a vyprdelím se na vlak směr Brno, nebo zkejsnu doma nad nervovou soustavou. Ondrovo vábení na Crypts Of Despair i zbylá sestava kapel této skromné akce byla ovšem lákadlem dostatečným a již za čtvrt hodiny jsem uháněla na nádraží. Jo, to byl kvalitní lastminute. České dráhy tentokrát neprotestovaly vůči mým koncertním záměrům a na nádraží vlak dojel docela včas. Člověk by čekal, že nejděsivější kreatury uvidí na Black metalovém koncertě, ale osádce hlavního brněnského nádraží se to opravdu rovnat nemůže. Naštěstí se kolega do chvíle zjevil, tudíž jsem unikla nedobrovolnému dárcovství orgánů, a vydali jsme se směrem ke Kabinetu múz, hudebnímu klubu, kde se to undergroundovými akcemi jen hemží. Zde jsem byla poprvé a musím říct, že klub je vskutku pěkný, s těmi rostlinami a hromadami vinylů v úvodní místnosti působí správně alternativně, až krapet hipstersky, avšak v dobrém smyslu. Lidstva tu příliš nebylo, tentokrát jsme neshledali nikoho známého, ale na to, že šlo o akci „bez velkých jmen,“ byl klub zaplněn tak akorát. Za zajímavost večera můžeme považovat domovinu vystupujících kapel – všechny krom slovenských Solipsism přijely z Litvy, což mi připadá jako skvělá příležitost, jak prezentovat kvalitní kapely země, o které se jinak příliš nemluví. A že se jim to povedlo. Jako první přišli na scénu Sisyphean. Tito jezdci apokalypsy to táhnou od roku 2014 a prezentují se Black metalem modernějšího střihu. Ne, že by jejich tvorba zněla šíleně jako například výplody francouzských Blut Aus Nord, ale rozhodně mají blíže k novátorštějším kapelám alá Panzerfaust, Mgla či Svartidaudi. Vystoupení mělo správně okultní atmosféru, jednak díky vizáži samotných muzikantů, ale působivě vyhlíželo i podium s jakýmsi minioltářem uprostřed (z praktických účelů – byl na něm položen mixážní pult), kulisami připravenými pro ostatní kapely a světly, která občas připomínala svit svící. Vystoupení bylo příjemnou katarzí. Nejvíce se mi asi líbil zpěvák, který svými obvazy okolo rukou i neustálým házením očí v sloup působil posedle a mrtvolně, jeho vokální výkon byl pestrý a když semtam přešel do jakýchsi žabích kvákajících poloh připomínajících Inquisition či Attilu za Mayhem, tetelila jsem se blahem. A jakmile se do popředí dostala baskytara svým zlovolným duněním, vskutku jsem měla dojem, že se na nás...
Recenze – Mörghuul – Possessed By Demo (2022)
Copak se nám to tu vylouplo, nemají snad mývalové z brněnské zoo vycházky? Nenechme se zmást, i přes podobný puch máme co dočinění s novou smečkou drhnoucí metal toho nejoldschoolovějšího zčernalého zrna. Mörghuul započali svoji nesvatou existenci již v roce 2019, ale až o dva roky později přišli s prvním promem v podobě singlu a EP The Beginning of Unholy Ride vydaném přesně v den pálení čarodějnic. Bylo nahrané v amatérském rapovém studiu, a opakovala se podobná situace jako když Mayhem nahrávali své legendární Deathcrush – nebyl zde nikdo povolaný se zkušenostmi, jak nahrávat metal, tudíž nahrávka disponovala ne zrovna kvalitním zvukem. Avšak, už tehdy bylo jasné, že se u nás bude jednat žánrově o docela velkou výjimečnost, protože zatímco v okolních státech se již semtam nořily kapely mající zalíbení v kombinaci Black, Thrash a Speed metalu a ortodoxní osmdesátkové estetice, zde žádný takový vlajkonoš nebyl. Během prodlevy mezi prvními nahrávkami a tímto počinem si zakládající členové Matěj Kunc (vokály) a Viktor Heža (kytara) ještě stihli skočit do jedné nejmenované blackmetalové kapely, ale brzy zjistili, že hraní se zapšklými dědky opravdu není pro ně, a tak se plní motivace vrhli zpět na Mörghuul. Slovo dalo slovo, přidal se k nim ještě bubeník Dominik Šuchma z výborné mlátičky Refore, basák Adam a vrhli se za tím, co jejich srdcím bylo nejbližší. Teď už k samotnému Possessed By Demo. Jedná se o opravdu kratičké demo o délce 13 minut, obsahující jednu instrumentálku a tři neurvalé skladby. Otvírací Outbreak Of Possession mi svými kytarovými pick slidy trošku připomíná kanadské Revenge, ale opravdu jen atmosférou, jinak vás psychicky připraví na následující tři vály. Podobné kytarové hluky jste mohli postřehnout i u ranných Sodom, kteří klukům posloužili jako nepopřitelná inspirace, i kdyby jen podvědomě. Již při první skladbě Hellborn vám Matěj ukáže, jak umí krásně zaútočit náhodnými ječáky a přiblížit se Schmierovi z Destruction, když si to zrovna usmyslí během skřetího lehce black metalového projevu. Celkově jsou vokály zvukově dosti zastřené, což je malinko škoda, ale demu to výrazně neubližuje, nějak se ty vykřičené hlasivky z festivalu zakrýt musí. Následující Sabbath Night mi přijde kytarově nejsilnější, tento vál obsahující prosté primitivní, ale efektivní riffy, musí naživo strhnout i mrtvého. Za zmínku stojí také rytmická sekce, která i přes celkovou syrovost nahrávky plyne přirozeně a zároveň nerozsypaně v plné síle. Vše zní přesně jak má, aniž by to ztratilo cokoli z lidskosti. Refrén vybízející ke skandování vám naservíruje finální Blessed Rapist. V její jedné části během závěrečné minuty dema otevřené nejšílenějším výkřikem, se vám kapela jakoby rozhodne namlátit co nejvíce, abyste si pamatovali, že si nemáte pouštět takové hovaďárny. Nebo taky jo. A opakovaně. Škoda...
Report – Origin, Monstrosity, Intrepid, Reject the Sickness – Melodka, Brno (26. 1. 2023)
Áno, někdo se uráčil zvednout svůj kostnatý zadek ze zajetého komfortu a vyrazil za kulturou do Brna, a ne tak ledajakou. Do brněnské Melodky v rámci ultimátní Monsters Of Death tour zamířily čtyři zahraniční bandy o různých deathmetalových příchutích, aby nám všem vycinkaly ciferníky. A že se jim to povedlo. Již během cesty vlakem bylo možné potkat spousty vlasatých figur v metalové výzbroji, tedy v kapelních tričkách, až jsem byla překvapená, kolik lidstva se žene na extrémní muziku. O iluze jsem však byla brzy připravena s tím, že většina z nich vyrazila radši okouknout Manowar, kteří ten stejný den hráli ve Vodově hale. Co už. Nedbaje zpoždění s Českými drahami jsme s kolegou dorazili na místo akorát včas a Melodka již byla z velké části zaplněná, ti lidé přeci jen nejsou tak marní. Naopak potěšilo vidět po takové době spoustu známých tváří. Po prvním koštnutém pivu již přichází na scénu Intrepid, mladá estonská partička drhnoucí svůj Death metal již od roku 2016, jak ostatně hlásala i jejich trička k prodeji. S jejich tvorbou jsem se seznámila předem jen letmo, o to více si mě jejich vystoupení získalo. Klukům to šlapalo a nejspíše si nikdo nevšiml zmíněných potíží s kytarou jednoho z muzikantů. Naopak, viděli jste někdy kytaristu, který hrál na kytaru opravdu obráceně? Jakože, s tlustými strunami od spod? Nuže, máme tu Hendrixe smrtelného kovu. Ten nás zaplavoval Morbid Angelovskými riffy, sólovými vyhrávkami a s kulometnou palbou bicích se jednalo o vskutku příjemný zážitek. Všemu dodával správný šmrnc i mladistvě vyhlížející dredatý zpěvák Raiko, který se nebál interakcí s publikem a vystoupení si viditelně užíval. Vystoupení bylo satanužel krátké jakožto od otvírací kapely, ale i tak se postarali o prvotní bolesti za krkem. Jeden fun fact – to, že Estonsko je velikostně jako jedna vesnice, to bych pobrala, ale zjištění, že Intrepid mají společnou zkušebnu s mými oblíbenými brutálními Baalsebub, to už je pěkná haluz. Po otvíráčku nastupují belgičtí Reject the Sickness s lehce modernějším přístupem ke svému deathovému umu. Ze sestavy pro mě byli sice nejméně zajímavým článkem, no i tak mohu s jistotou říct, že předvedli špičkový výkon. Z frontmana Guye čišela pozitivní energie, usmíval se, hecoval přihlížející a kapela celkově vyznívala o něco sehraněji než předešlí zabijáci, však už mají 15 let na krku. Na řadu přišlo i skandování, jejich vcelku zapamatovatelné a chytlavé skladby si o to říkaly. Přestože mi během celého večera nepřišel zvuk kdovíjak křišťálový (asi proto, že jsem byla permanentně nacpaná vepředu), této partičce se podařilo kytary i basu jasněji procpat ven. Věřím, že si nové fanoušky určitě získali. Vážení, teď však přichází vesmírná demolice, která mě odmrštila až kamsi na Mars. Ano, s tvorbou amerických Origin jsem obeznámená důkladně, ale když spustili ten...
