Máme tady květen – lásky čas, a zároveň dobu, kdy většina mých vrstevníků místo honby za kulturou sedí doma na oltáři knih a učebnic, snažíc si zachránit krk před nebezpečně blížící se maturitou. Já samozřejmě nejsem výjimkou. Komu by to už trošku nelezlo na mozek? Už jsem si podvědomě přála opět zavítat do koncertního hlukového obležení. Tu se však jako na zavolanou opět zjevil můj kolega Ondra jako inkarnace Saturnina a hodil mě do vskutku nečekané situace. Šlo o minuty. Buďto se do půlhodiny sbalím a vyprdelím se na vlak směr Brno, nebo zkejsnu doma nad nervovou soustavou. Ondrovo vábení na Crypts Of Despair i zbylá sestava kapel této skromné akce byla ovšem lákadlem dostatečným a již za čtvrt hodiny jsem uháněla na nádraží. Jo, to byl kvalitní lastminute.
České dráhy tentokrát neprotestovaly vůči mým koncertním záměrům a na nádraží vlak dojel docela včas. Člověk by čekal, že nejděsivější kreatury uvidí na Black metalovém koncertě, ale osádce hlavního brněnského nádraží se to opravdu rovnat nemůže. Naštěstí se kolega do chvíle zjevil, tudíž jsem unikla nedobrovolnému dárcovství orgánů, a vydali jsme se směrem ke Kabinetu múz, hudebnímu klubu, kde se to undergroundovými akcemi jen hemží. Zde jsem byla poprvé a musím říct, že klub je vskutku pěkný, s těmi rostlinami a hromadami vinylů v úvodní místnosti působí správně alternativně, až krapet hipstersky, avšak v dobrém smyslu. Lidstva tu příliš nebylo, tentokrát jsme neshledali nikoho známého, ale na to, že šlo o akci „bez velkých jmen,“ byl klub zaplněn tak akorát.
Za zajímavost večera můžeme považovat domovinu vystupujících kapel – všechny krom slovenských Solipsism přijely z Litvy, což mi připadá jako skvělá příležitost, jak prezentovat kvalitní kapely země, o které se jinak příliš nemluví. A že se jim to povedlo.
Jako první přišli na scénu Sisyphean. Tito jezdci apokalypsy to táhnou od roku 2014 a prezentují se Black metalem modernějšího střihu. Ne, že by jejich tvorba zněla šíleně jako například výplody francouzských Blut Aus Nord, ale rozhodně mají blíže k novátorštějším kapelám alá Panzerfaust, Mgla či Svartidaudi. Vystoupení mělo správně okultní atmosféru, jednak díky vizáži samotných muzikantů, ale působivě vyhlíželo i podium s jakýmsi minioltářem uprostřed (z praktických účelů – byl na něm položen mixážní pult), kulisami připravenými pro ostatní kapely a světly, která občas připomínala svit svící. Vystoupení bylo příjemnou katarzí. Nejvíce se mi asi líbil zpěvák, který svými obvazy okolo rukou i neustálým házením očí v sloup působil posedle a mrtvolně, jeho vokální výkon byl pestrý a když semtam přešel do jakýchsi žabích kvákajících poloh připomínajících Inquisition či Attilu za Mayhem, tetelila jsem se blahem. A jakmile se do popředí dostala baskytara svým zlovolným duněním, vskutku jsem měla dojem, že se na nás Kabinet sesype pod satanovou pěstí.
Po Sisyphean jsme stále okupovali Black metalové vody, tentokrát však v jakýchsi stokách za městem, na řadu totiž přichází Solipsism. Ti pochází z Banské Bystrice a servírují jakýsi Post-Black metal urbanistického zaměření, jež mi svojí prezentací i tématikou připomíná mé milované francouzské Amesoeurs. Jejich koncertní vizáž by mohla být pro kdejaké ortodoxní fanoušky těžkým soustem – členové kapely totiž místo kdejakých corpsepaintů a omalovánek vystupovali v absolutně civilních košilích, jako by těsně před koncertem vylezli z kanceláře. No, město se na člověku vskutku podepíše a zpěvák Diavliv nám to ve svých slušňáckých brýlích předváděl vskutku intenzivně. Během vystoupení se kolikrát hroutil na podiu či vletěl mezi obecenstvo. Líbilo se mi, že dokázali obstojně střídat melancholické či jemnější nálady a čisté kytarové vybrnkávačky s výbuchy agresivní agonie, které najdete i na albu Our Night Never Ends, to jsem si odnesla jako suvenýr. Zároveň dávám palec nahoru za pěvecký výkon při coveru Mikymauz od Nohavici. Upřímně si ale myslím, že ze všech čtyř kapel jim zvuk přál asi nejméně a detaily, které uslyšíte na albu, se zde naneštěstí často ztratily.
Opět se přesouváme do Litvy, tentokrát přichází mí hlavní vábitelé Crypts Of Despair, kteří sdílí s první kapelou večera turné i člena. Tito mrtvolníci existují od roku 2009, ale více k životu (oxymóron?) se probrali až rokem 2016 a od té doby vydali dvě výborná alba. Ačkoli byli jedinou Death metalovou formací toho dne, i jejich hudba se svým způsobem plazí skrze temná ďábelská zákoutí koketující s černým kovem. Bylo dobré rozhodnutí je zařadit do sestavy po Solipsism, protože takto byl kladivový efekt jejich setu o to silnější. Opravdu jediné, co se dalo jejich setu vytknout, byla totální absence očního kontaktu frontmana s publikem, nepůsobilo to dobře. Avšak, hlavní je v této hudbě hrdelní dynamit, a ten mu vážně nechyběl. Nejvíce katarzicky působily pomalé zatěžkané momenty, kdy jsem měla chuť trefit čelem podlahu. V tu chvíli se mi honilo hlavou, jak je to stejně skvělé, že nemusí být kapela žádnou celebritou, aby vyvolala takovou hutnou atmosféru a hrála hotové masakry. Vzhledem k tomu, že jim zbývala trička ve skřetí velikosti, hrdě jsem si jedno ulovila, mohu si ho přidat do své pobaltské kolekce k estonským Intrepid.
A na závěr přichází Juodvarnis, kapela, jejíž jméno si nemohu zapamatovat již třetí den, ale o to zapamatovatelnějším byl jejich výkon. Jejich hudba se zase více blížila k Black metalu, ale tentokrát pojatému progresivněji s menší agresí. Nebudu zdržovat. Kromě výborného instrumentálu to byl hlavně zpěv, který vynesl celkové vystoupení na další level. Víte, jak je to krásný, když někdo umí doopravdy zpívat? Sympatický frontman Paulius Simanavičius nám to všem předvedl a mně spadla brada. Zároveň by mě nikdy nenapadlo, že zpívaná litevština zní tak příjemně. Paulius kombinoval čistý zpěv s agresivnějším a upřímně nechápu, jak mohl zpívat tak přesně a nefalešně, když má člověk často problém slyšet v klubech i bicí. Stejně tak byla radost dívat se na bubeníka Augustinase, který si to minimálně na pohled užíval. Celkově, jestli všechny předchozí kapely probouzely atmosféru mizérie, Juodvarnis byli naopak jakousi optimistickou tečkou. Nechybělo ani vyjádření podpory Ukrajině, o čemž měly vlastně všechny tři litevské kapely jasno.
Suma sumárum, akce byla velmi povedená a moc děkuji Ondrovi, že mě opět někam vytáhl a poskytl mi nocleh. Nejvíce se mi líbilo, že ačkoli si kapely byly žánrově příbuzné, každá pojímala svoji tvorbu totálně odlišně – ať už mi nikdo nehodlá tvrdit, že dnes zní všechny kapely stejně. Jediné, co mi přišlo slabší byli příliš klidní fanoušci, kteří se více probrali až během poslední kapely, ale to bude spíše mým subjektivním zkreslením – i přes moji lásku k žánru jsem nenavštívila příliš Black metalových koncertů a na ty se stage diving či divoký mosh asi nehodí. Možná.
Sisyphean | Vilnius | Facebook
