Jean
Upřímně netuším, kdy se tato reportáž vlastně dostane mezi lidi, protože, co si budeme povídat, léto mám letos taktéž nabité a prakticky ihned po návratu z trutnovského bojiště jsem se ani nestačila rozkoukat a už jsem zahřívala sedačku letadla směrem Norsko. I z tohoto důvodu jsem letošní OEF pojala střídměji a zodpovědněji, abych před cestováním neskončila rozbombená jak Hirošima. Každopádně, i díky tomu se mi podařilo zastihnout cca 35 kapel z celkového počtu, což už za sepsání stojí. Jdeme na to!
STŘEDA
Tento ročník je mojí třetí návštěvou bojiště a ta výjimečná atmosféra, která na člověka dýchne sotva se přiblíží k stanovacím loukám, je k nezaplacení.
Středa tradičně započala Freak festem, tedy všelijakými pochybnými soutěžemi. Letos jsem si některé nechala ujít, především kvůli parnu následovanému lijákem. Oproti minulému roku však dávám palec nahoru za upgrade soutěže v klouzání po lubrikantu. Minulý rok se zdála ještě jaksi bez cíle, ale nyní neměli soutěžící za úkol se pouze vyvorvanit co nejdál – primárně měli hlavou poshazovat co nejvíce obrovských kuželek. Byla to pěkná podívaná a sama jsem se dlouho rozhoupávala, zdali to také nezkusit, možná příště.
Co se týče hudebního programu, tento den byl sestaven v duchu Speed metalu, Thrash metalu či prostě v barbarském stylu kapel vznikajících v době, kdy ještě nebyly extrémní odnože tak rozsortované. Inu, nostalgie asi není nikdy dost. I proto jsem se velmi těšila na Mörghuul, na které se mi dříve nedařilo dostat. Držela jsem jim palce nejen ze spřízněnosti, ale už jen z prostého důvodu, že otvírat festival musí být docela o nervy. Naštěstí, všechny obavy opadly, když fanoušci začali pařit již na zvukovou zkoušku. Borci se vyhýbali delším prostojům a snažili se nacpat do svých 25 minut co nejvíce střeliva. Jejich vystoupení bylo výborné a rozhodně nejsem jediná, kdo si to myslel. Jde vidět, že jsou sehraní, a hlavně mají společnou vizi. Ani nevadí, že hráli za světla.
Další bandou, na kterou jsem se vrátila, byli až Vulture s jejich epickým sólováním a ječáky. Ačkoli setu nebylo asi co vytknout, podobně jako u Exciter mě bavili z nahrávek daleko více, ale uznávám, že asi nejsem cílovka. Death Strike jsem poslouchala alespoň z dálky mezi stánky a došla jsem ke stejnému závěru. Aby té mé marnosti nebylo málo, tak jsem se před Hellripper stihla zakecat s kamarádem z města vedle, a nakonec jsme prokecali celý set. Během této doby se mu povedlo do mě nalít tolik Jacků, že mě následky dohnaly velice rychle. Myslím si, že poslouchat Holy Moses z toitoiky a mít při tom brutální strach ze stavu svých spoďár, bylo k nezaplacení. I tak se mi ale legendární Sabinu Classen podařilo chvíli vidět a jejich Thrash mě vskutku bavil, energie jim nechyběla. Poté hráli již zmínění Exciter, kteří mě spíše zklamali, přišlo mi to takové rozsypané a nemastné/neslané, ale aspoň jsem nastřádala síly na následující programy. Večírek teprve začal.
Po půlnoci se nad podiem začalo nesvatě smrákat. Není divu, prostor totiž dostal český S&M project s jejich vystoupením Pokušení svátého Antonína. Trýznění bylo dostatečně, ale divácké oko se potěšilo. Co jsem tak koukala na fotky z jiných jejich programů, tenhle byl svým způsobem mírný, takový příjemně obscéní, intimní, prostě ne až taková řezničina. Nu, katedrálu opouštíme a přichází australský šílenec Samora Squid, který pro odlehčení předváděl spíše fakírské kousky alá polykání mečů, dělání uzlu z celého svého těla na všechny způsoby či vykloubování končetin. Nejvíce mě však dostal tím, že se skutečně celý protáhl skrze tenisovou raketu, to jsem ještě neviděla. Následovala stálice OEFu Fly High Tribe Show, na kterou jsem se těšila nejvíce, protože minulý rok mi z andělského vystoupení spadla čelist. Letos mě však spíše zklamali, vlastně se toho příliš nedělo. Uzávěrkou dne bylo seskupení Traumaville, které nabídlo širokou škálu podivností. Scénka svádění „náhodného“ punkáče mě bavila, hlavní aktérka měla jiskru, tudíž jsem se s radostí nechala poplivat kousky jeho vyříznutého a následně rozžvýkaného srdce (rozuměj – paprikou). Celkový děj byl prodlužován „nehodami,“ při kterých vždy přestala hrát hudba, začala zase odznova, a od té doby tu skladbu nemůžu vyhnat z hlavy. Potřeba spánku mě zahnala do stanu zhruba potom, co začali chystat bazén s fazolemi, takže zbylé bizardnosti mi jsou neznámé.
Pojetí prvního dne minulého ročníku (Festival of Weird Riffs) mi v porovnání s letošním Oldschoolem sedlo mnohem více, ale i tato podoba měla své příznivce, kteří ji považovali za top den celého fesťáku. Také si myslím, že rychlostní povahou těchto kapel se klasická obscenová atmosféra probrala o něco dříve oproti stoner/industrialovému kolegovi.
ČTVRTEK
Ráno mě stále semtam pronásledoval démon Jacka Danielse a nelítostně mě vháněl na toitoiky, přesto se mi podařilo zastihnout Refore, kteří ten den hráli jako druzí. Mám k nim nostalgickou vazbu, protože kdysi, kdy sotva měli venku první EP, byli první metalovou kapelou, kterou jsem kdy slyšela naživo. I proto to byl krásný pocit je vidět hrát před tolika lidmi a vnímat, o jaký kus se posunuli. Ačkoli jsou to všichni kluci šikovní, nejvíc si asi užívám pohled na Dominika za bicíma, který do toho s výrazem nadšeného štěněte dává všechno, energie jako blázen. Špičkový výkon, budíček jako dělaný.
Po Refore jsem s kumpány trávila čas v hospodě a nabírala síly na večer, tudíž až další kapelou, která mě vytáhla zpět na bojiště, byli norští Obliteration. Jejich špinavý, zatěžkaný Death metal byl dobrou laskominou a mrtvolný odér se rozléval všude kolem. Vůbec se nedivím, že si kdysi jedním živým vystoupením vydobyli nahrávací smlouvu. Následně jsem se opět zakecala s kamarádem, tudíž mě dvě prošvihlé kapely trošku mrzely, ale samozřejmě, festivaly jsou z velké části o sociálních interakcích a uběhat ten den bez pauz, stejně není možné.
Na české Controlled Existence jsem byla již v plné polní. Ačkoli jsem věděla, o jaký masakr se zhruba bude jednat, přesto se stali jedním z největších příjemných překvapení letošního ročníku. Jo, z této Grindcorové intenzivní palby mi spadla brada. Odbíhám pro vodu a na podiu se již chystají mexičtí Rottenness. Co si budem, letos se s kapelami z Mexika nešetřilo a nelze říct, že by si udělaly slabou reputaci. Na vystoupení Rottenness mě původně zarazily jejich masky, připadaly mi spíše úsměvné, ale naštěstí se s nimi kvůli vedru dlouho nezdržovali. Tentokrát se jednalo o Brutal Death metalovou nálož s častými pomalými slamy, tudíž se mi trefili do vkusu, příjemná záležitost. Nemůžu ale popřít, že nejvíce začalo celé bojiště bublat, když na závěr hodili cover legendární I am the Law od Anthrax. Sing along or die!
Po horkém mexickém mase se vracíme zpět do Norska. Pozorní čumilové si jistě všimli, že podobní borci před chvílí stáli na podiu – Obliteration totiž sdílí dva členy s Nekromantheon, kteří nám naservírovali dávku špinavého pekelného Thrash metalu. Celou dobu mi do uší při jakýchkoli refrénech naskakovalo slayerovské „Hell Awaits,“ tudíž srdce všech hříšníků zaplesala. Říkám si, že kdyby tuhle bandu vrazili hned na první den, ten program by dostal úplně nové koule, a to chceme.
Následoval další odpočívací blok, a jestli mě paměť nešálí, dokonce jsem se vrátila do hospody za kumpány, tudíž mi ušli Gadget, ale jinak se oddech velice vyplatil. Bez nadsázky můžeme říct, že hlavní program začal od osmi, a to nikým menším než legendárními Vader. Na těch jsme kdysi byli v klubu Nová Chmelnice, jakožto na posledním koncertě před covidovými restrikcemi, a tak jsem byla zvědavá, co předvedou před tímto lidským vroucím kotlem. Nezklamali, pobývání před podiem bylo o zdraví a nějaké té kopačce do hlavy se člověk nevyhnul. Pod taktovkou samých hitových válů se rozjel nezkrotný stage diving po celé šířce publika. Zahráním sypačky What Colour is your Blood jako by se rozplynuly veškeré pudy sebezáchovy. Tentokrát Vaderům zvuk přál o dost více než kdysi před lety, a tak jsem si je užila maximálně.
To samé satanužel nelze říct o Vomitory, kteří to zvukově odnesli asi nejhůře ze všech a jejich smrtelné hymnusy se slévaly do neprůrazné koule. I kapela celkově působila unaveně. Každopádně, poté, co zahráli tzv. tu moji – Regorge in the Morgue – podařilo se jim mě vytáhnout na podium opakovaně. Tihle chlápci vědí, jak se porcují těla. Příště snad dostanou o energeťák víc.
Poté však přišel moment, který se neopakovatelně zapsal nejen do historie celého festivalu, ale pravděpodobně do srdíček všech přihlížejících uctívačů. Postavení největší hvězdy letošního ročníku připadlo legendárním Carcass. Vzhledem k tomu, že jsou mojí druhou nejoblíbenější metalovou kapelou celkově, buďte prosím k mému chrlení superlativů shovívaví, protože o takovém zážitku se mi ani nesnilo. Prostě, už jen to uvědomění, že po letech konečně dorazili zahrát na festival, kde by bez jejich průkopnictví neexistovala dobrá třetina kapel, se nedá slovy popsat. A oni to ještě završili tím, že bez nějakého donucování přidali notnou dávku skladeb z prvních dvou alb, biblí Goregrindu.
Respektive, když se podíváte na současné setlisty Carcass, běžně je staví hlavně na albech Torn Arteries a Heartwork. Oni se obecně na koncertech dostávají do složité situace – každý by od nich chtěl slyšet něco jiného a v mém případě bych chtěla slyšet třeba všechno z jejich tvorby. Oni se s tím zde poprali perfektně a ten průřez celkové tvorby, včetně halekaček ze Swansongu, neměl chybu. Vypadalo to, že si to chlapci na podiu docela užívají a velké množství fanoušků jim příliš nevadí, avšak setkala jsem se se stížnostmi, že zacláněli kapelu až příliš, ale nemohu posoudit, lítala jsem všude možně i nemožně. Když hnedle ze startu vypálili Reek of Putrefaction, i slzu jsem uronila, přišlo mi to neuvěřitelné, každopádně jsem se s většími výlevy oproti minulým vystoupením Dismember či Yacopsae udržela. V tomhle musím dát za pravdu Mrkvovi, že kupodivu ta atmosféra nebyla až tak silná jako třeba během Dismember, ale blížila se. Hodně emotivní moment přišel i s tím, když celý kotel zpíval úvodní solo Heartworku či refrény. By člověk neřekl, jak moc má ty jejich skladby a texty zaryté pod kůží, dokud ten koncert nezažije. Radost jistě udělalo i prohnilé intro Genital Grinder či Foeticide. Mohla bych se tu dále rozplývat, ale pořád tu máme pár tuctů dalších kapel. Každopádně, tenhle koncert byl prostě legendární, zvuk byl krásně čistý a moc děkuji Čurbymu, že to s opakovaným zvaním Carcass nevzdal.
Vracíme se do Mexika, konkrétně mezi krále drogových kartelů. Samozřejmě mluvím o Brujerii, která letos slaví 30 let od debutu. Ačkoli je zbožňuji, musím uznat, že mě naživo až tolik nevzali, únava se už začínala projevovat. Každopádně, hitovkami Matando Güeros ’97 a marihuanovou makarenou si mě získali a společně vyřvávat Matando Güeros z podia bylo luxusní. Během Brujerie jsem se mimo to stihla malinko posílit kouzelnou všudypřítomnou bylinkou, což se mi možná trošku vymstilo během setu Sick Sinus Syndrome. Pamatuji si, že set byl dost fajn, ale jinak jsem se spíše dětinsky bavila svým pomatením smyslů – zatímco borci vypadali, že hrají stále dosti rychle, normálně v rámci žánru, fanoušci v kotli mi připadali neskutečně zpomalení. Musím ale říct, že ten jejich Carcass/Regurgitate sypec jim žeru i s navijákem, byli skvělí již na covidovém ročníku. Poté jsem již usoudila, že bude lepší jít do stanu. Dnes jsem viděla Carcass, už můžu v klidu umřít.
PÁTEK
Anebo také ne, pátek se totiž nesl z velké části v duchu Brutal Death metalu, což je pro mě povinná laskomina. I z toho důvodu jsem dopoledne pojala odpočinkově a opět jsem ho trávila s kumpány v hospodě (a i tak mi bylo vyčítáno, že se málo socializuju, to je tragédie chtít vidět kapely na festivalu). Dostavila jsem se tedy až na bandu Hyperdontia, ideální pro rozkoukání se. Jestli holdujete shnilému zadoomanému Death metalu alá Incantation či Phrenelith, tohle je kapela pro vás. I kvůli velkému vedru se žádný extra divoký mosh nekonal, ale i tak to byla příjemná záležitost minimálně na pokyvování hlavou. Šikovní kluci.
Cože? Zase Mexiko? Teď už nevěřím, že ty letenky jsou tak drahý. Každopádně, Into Sickness, jakožto další lehce obskurní kapela, předvedli kvalitní Brutal/Deathgrindový masomlýnek. Chvilku praxe už za sebou mají, koukala jsem, že na Obscenu hráli kdysi v roce 2012. Nechyběly houpačky, záseky i zběsilé blastingy. Nic moc konkrétnějšího si již z koncertu nepamatuji, přeci jen je to dlouho, ale zanechali ve mně dobrý dojem. Předvedli kvalitní výkon a zároveň je můžeme s trochou nadsázky označit za otvírák Brutal Death metalového bloku, který se na výjimky ponese až do konce pátečního programu. Jo, měla jsem to náročný.
Přichází Animals Killing People s jejich chaotickým krvelačným bordelem. Moc jsem se na ně těšila, jejich EP Human Hunting Season je nelidská topka. Satanužel, sledovala jsem je ze stanu v hledišti a ačkoli publikum jásalo, pro mě byli asi největším zklamáním z kapel, které jsem toužila vidět. Jejich produkce byla chaotická, násilná, podobně random bullshit go jako na nahrávce, ale naživo to nějak nefungovalo, přišlo mi to mimo a bez síly. Nevadí, snad příště.
Odskočila jsem si natankovat a původně jsem měla v plánu chviličku spočinout ve stanu. Přesto jsem se ale vrátila k podiu a dobře jsem udělala – samotní Serabulho, portugalští šašci, pro mě nebyli přílišným lákadlem, ale jejich koncert byl obohacen o pěnové dělo stříkající všude kolem. V tom vedru to bodlo neskutečně. Z hudby si člověk nepamatuje nic, je to ten typ kapely, při které se bojiště změní v party plné lítajících nafukovacích propriet, přirození a všeho možného. Během jejich setu se spustil bizár v podobě circle pitu (překlad: pochodu) okolo celého hlediště. Zrovna v tu chvíli jsem schytala tu proklatou pěnu do očí, ale i tak jsem si tuhle srandu užila. Ti lidé jsou na OEFu stejně k nezaplacení.
Pěna roztává, lidé se rozprchávají, ale mě se to netýká. Na scénu totiž přichází další mí oblíbenci, Gutslit z Indie. Tito třicátníci energií nešetřili a nechápu, že se na ně přišlo podívat tak málo lidí. Zde se věnovali propagaci nového alba Carnal. Ještě jsem novinku neslyšela, ale předchozí oba počiny zbožňuji. Opět, nabízí Brutal Death metal, který mi vyznívá svým způsobem moderně, ale zároveň ne příliš do Deathcoru. Koncert jsem si moc užila a klobouk dolů za to, že byli schopni vystupovat tak energicky přes lenivost obecenstva.
Jestli bylo něco na letošním OEFu totálním kultem, byli to mexičtí Disgorge. Tito řezníci to táhnou od roku 1994 a nikdy se se svojí hudbou či tématikou příliš nesrali – v tom smyslu, zdali bude stravitelná či korektní. Jejich chaotický sypec je přímou inspirací pro japonské Viscera Infest (co tahle je zase pozvat, mrk mrk) a bylo skvělé vidět je toto předvádět naživo. Rancid Bowel Sarcoma, srdíčka srdcařů zaplesala. Koncert na mě nezapůsobil takovou silou, že bych si roztřískala čelo, ale masakr to byl slušný. Klaním se zádovým svalům frontmana Edgara, takhle chrchlat a hrát na kytaru v krabí poloze dovede málokdo.
Přichází Cytotoxin, pro mnohé topka, pro mne čas na odpočinek. Jejich tvorba mi nějakým způsobem nevoní. Chvíli jsem je pozorovala z lavičky, když se blížili do finále. Co se jim však nedá upřít je kvalitní práce s publikem, komunikace či používání různých tematických propriet. Ke konci náhodně přinesli toxický sud mezi diváky a ti z toho měli Vánoce. Stylově mi jsou bližší Disgorge, ale možná je tohle právě ten důvod, proč nezískali lepší hrací čas.
Hle, máme tu Ingrowing, tuzemskou legendu, která se za mě stala jednou z nejlepších partiček letošního ročníku. Vezměte v potaz, že jde už prakticky o veterány poctivého Grindcoru u nás a oni to valili naprosto energicky bez ohledu na věk. Kdekoho takové pódiové návraty starých band spíš skepticky odradí, ale Ingrowing byli sehraní a šlapali jako drtící stroj, lebky praskaly. Kdybych se nemusela šetřit s ohledem na letní brigádu, nechala bych se při nich rozbít.
Odpočinek je stále daleko, po Ingrowing totiž nastupuje jedna z nejočekávanějších kapel, Internal Bleeding. Jestli se nepletu, měli původně přiletět z USA již minulý rok, což nevyšlo. Letos nám to však vynahradili plnou silou. Nekončící přívaly slamů prohýbaly v bocích celý areál. Pro někoho by to možná mohlo být příliš, ne každého baví tyto houpačky, kór v rámci délky celého setu, ale já si je užila maximálně. O to intenzivněji si to však užíval především jejich basák, mladíček, který s basou tak poskakoval a hrál na ni tak agresivně, že si během chvilky oddělal strunu. Shodli jsme se s kolegou, že musel být posílen něčím pochybným. Viděla jsem další legendu, jsem spoko.
Po Internal Bleeding se podium vrací do osmdesátek, nastoupili totiž oldschooloví maniaci Bulldozer z Itálie. Je velká škoda, že nehráli první den, takto jsem jejich set satanužel proodpočívala, ačkoli jsem je taktéž měla v plánu vidět. Pro mnohé byli topkou celého letošního ročníku.
No, od slamů jsem si neodpočinula na dlouho, příjemný Brutal Death nám dále předvedla Pyrexia, trošku opomenutá legenda, která sdílí ranou historii se Suffocation. I proto si jsou kapely stylově velmi blízko, ačkoli bývají Pyrexia neprávem osočováni z obyčejného kopírování. Vzhledem k tomu, že Suffocation letošní koncert odřekli, bylo super, že nám podobný náser vynahradila Pyrexia. Opět, užila jsem si je maximálně a jejich víc hácéčkový přístup mi vůbec nevadí.
Nyní se přesouváme do extrémních vod, pro které je OEF známý především. Šílenci Fuck On the Beach přijeli až ze vzdáleného Japonska a předvedli svůj Fastcore/Powerviolence náser. Opravdu, i přesto, že jsem posluchačem těchto žánrů, to, co se dělo na podiu, absolutně nepobírám. Muselo být neskutečně náročné uhrát takové množství agresivních minivýbuchů. Vidět toho nasraného koblížka za mikrofonem bylo k nezaplacení. Možná ale i proto, že měli tolik času pro svůj repertoár (35 minut), tak mi vystoupení později přišlo již zdlouhavé. Ať jde o větší či menší kapelu, dle mého mají kapely tohoto střihu daleko větší ničivý efekt, když hrají v krátkých blocích, třeba 20 minut. Ale tak, just my opinion, zase na druhou stranu, jet až z Japonska pro 20 minut by stálo zaprd.
Z Antigamy vidím pouze hrubý začátek a už jdu do stanu kvůli pekelné bolesti nohou. Mohli by na festival krom Poláků pozvat nějaký stánek s ortopedickými vložkami. No, pátek byl teda jízda.
SOBOTA
Ano, vím, že prakticky celé dopoledne hrály zajímavé kapely, ale jsem také jenom člověk. Na bojiště tedy přicházím až po jedné hodině, zakecaná se známým, a kvůli vedru se uvelebíme do stanu v hledišti. Konečně uvidím nějaký další Grind! Obě po sobě hrající bandy Endless Swarm a Systemik Violence byly výborné, obě měly svůj sypec pojatý malinko odlišně, a vymáčkly ze sebe maximum. Těmto kapelám bych přála pozdnější časy. Endless Swarm ze Skotska valí Powerviolence/Grindcore toho nejagresivnějšího ukřičeného kalibru, při kterém má člověk chuť se katarzicky zničit v kotli. Opět si pamatuji spíše celkový dojem než konkrétní momenty, ale byli úžasní. Systemik Violence mnoho lidí s nadsázkou označovalo jako Grind, který hrají blackaři, což způsobovala především jejich vizáž. Avšak, i hudebně jsou vesměs Metal-punkoví, ale opět agresivní jako rozšláplé vosí hnízdo.
Už jsem si odpočinula dostatečně (aneb spíš nedovedu dlouho sedět na místě) a přesouvám se k podiu, pod kterým přibylo obecenstvo. Nebude hrát nikdo jiný než kalifornští špinavci Haggus, kteří mi přijdou návštěvníky OEFu nadměrně uctívaní – již od první své návštěvy festivalu si všímám, kolik lidí hrdě nosí jejich nášivky. A vlastně se ani nedivím, tohle mě bavilo. Jejich jednoduchá, ale zároveň taneční, hnusem nasáklá produkce kdekoho rozhýbala. Takhle zní spojení Agathocles a patologických vokálů. Svoji show ozvláštnili i příležitostným rozhazováním svého merche, především kazet. Tupatupatupa.
V rychlých vlnách zůstáváme. Přišlo další pro mě příjemné překvapení. Název Speed!! Noise!! Hell!! vystihuje tyto Japončíky dostatečně. Opět se hudebně jednalo o extrémně intenzivní set, který byl o to divočejší živelností frontmana, který většinu času trávil pod podiem, v kotli či na rukách diváků. Neskutečně komická podívaná byla, když zrovna vyřvával do mikrofonu u podia a někdo nad ním trpělivě čekal, až dozpívá, aby mu do krku nalil pivo. Opravdu, člověk si připadal spíše jak v nějakém legendárním HC pajzlu. Opravdu, původně jsem neměla v plánu je vidět, ale užila jsem si je maximálně.
A zpomalujeme. Stage převzali Incarceration, původně brazilská kapela, jejichž staroškolský Death metal pomalejšího prohnilého rázu jsem poslouchala ze vzdálenosti stánků v grindmarketu. Nojo, merche není nikdy dost a chvilku příjemného stínu to chtělo. Letos jsem si toho zase přitáhla domů opravdu hodně, především kazety.
Vracím se do centra bojiště a opět tu máme kapelu, která mě hudebně zatím docela míjí, ale jejich komediální show byla doplněna studenou sprchou z hadice, což nešlo odmítnout. Pro mnohé byli Excrementory Grindfuckers, němečtí srandisti, jedním z hlavních lákadel festivalu. Upřímně to příliš nechápu, ale nemohu rozhodně říct, že by byli špatní. Zvládali hrát i na klávesy a jejich spolupráce s publikem je ukázková. Party, balonky, bordel, takové je to být na Obscenu.
A přesouváme se hudebně na sever a já do stanu v hledišti. Přichází M:40, které jsem taktéž neměla v plánu vidět, ale chyba lávky – asi po dvou skladbách mě přitáhli k sobě dolů, nehledě na bolest nohou. Jejich severský Crust punk šmrnclý melancholickými melodiemi a pasážemi si mě získal. Jsem barbar, že jsem je tak dlouho obcházela. Opravdu, tohle bylo příjemné a zase z jiného soudku. Doporučuji fanouškům Martyrdöd.
Teď už si fakt ale potřebuji odpočinout, a tak sleduji Mastic Scum aspoň z lavičky. Ačkoli jsou to dlouholetí mazáci, nějak výjimečně si mě nezískali, ačkoli mi připomínali mé oblíbené Fear Factory. Nemám nic, co bych k nim řekla, ale třeba si je na našem společném koncertě užiji více.
Vracíme se ke Crustu, a dokonce k veteránům! Belgičtí Hiatus vznikli v roce 1989, ale delší dobu byli neaktivní. Jejich album From Resignation… To Revolt je výborné, tudíž jsem se na ně těšila. Musím přiznat, že naživo mě ale také příliš nevzali. Podobně pro mě vyšli i Blockheads, ačkoli těm asi nebylo co vytknout, spíše už mě jenom doháněl hlad a únava. Největším kontrastem mezi těmito bandami byla energie zpěváka. Zatímco frontman Hiatus se spíše šoural po podiu, zpěváka Blockheads nenechal v klidu ani sloupy stage, po kterých se šplhal až kdesi doprdele, aniž by přestal zpívat. No trošku jsem se o něj bála, jinak házel bordel do obecenstva, klasika. Samotná jejich hudební produkce je absolutní dynamit.
Nu, blížíme se do finále. Raw Power nechávám a vracím se až na mé milované Rotten Sound. Jestli se nepletu, tato grindcorová legenda se kdysi v roce 2000 prcala autem z Finska pouze na druhý ročník OEFu a zase zpět, srdcaři. I proto mě potěšilo je teďka vidět, že jsou ve formě i v současnosti a daří se jim. Pozorovala jsem je spíše vpovzdálí, abych si zachovala fyzické zdraví. Potěšilo mě, že hráli skladby z nejčerstvějšího alba Apocalypse, což je absolutní pumelice. Myslím, že jim není co vytknout. Jsou to sympaťáci a energie jim nechyběla. Opět se ale musím přiznat, že jsem si je také příliš neužila.
Stalo se mi poprvé, že jsem se dostala do stavu, kdy jsem byla absolutně vyčerpaná z kapel i lidí a po Rotten Sound jsem šla spát. Mohl za to asi jednak nedostatečný přísun jídla, ale také střízlivost. Skutečně je možné si užívat akce bez chlastu, to mám osvědčené, ale došla jsem k závěru, že existovat naprosto střízlivě 3 dny ze 4 na festivalu, musí být pro psychiku docela náročné. Být takto v kuse v survival podmínkách mezi stovkami lidí… člověk se asi musí malilinko cvaknout. Stačí jedno pivo a hned je větší odvaha vlétnout do kotle, což je paradoxně méně únavné než stání na místě. No, holt jsem se nesměla rozbít kvůli brigádě. Ale nevadí.
SUMÁRUM
Tento ročník jsem si moc užila a přijde mi, že snad žádná kapela nehrála vyloženě špatně. Celkově mi ale přišlo, že letos vše probíhalo nějak klidněji, obecenstvo příliš neřádilo. Mám pocit, že žádný další ročník již asi netrumfne můj první, covidový, v roce 2021, kdy byl festival kratší, levnější a hrálo na něm o dost méně kapel. To mě přivádí k myšlence, zdali je opravdu nutné, aby denně hrálo přes 20 kapel, když je skoro nemožné vidět i polovinu, přestože člověk skoro v kuse lítá. Nejsem podnikatel, ani organizátor festivalu, ale i vzhledem k rostoucím cenám všeho si říkám, jestli by nebylo lepší to navyšování počtu kapel spíše zpomalit, ne-li zastavit. Už takhle je to neskutečný mordor a nejsem schopná vidět kapelu hrající ve 3 ráno, i kdybych chtěla sebevíc (ano, utekli mi Diploid, Murder Rape Amputate a Golem of Gore, všichni jen kvůli času, trošku to naštve). Jinak tu ale nechci přehnaně pindat. I letos bylo vidět, že Čurby a spol. opět vylepšili, co se dalo, a je jedno, jestli se bavíme o komplet nových lavičkách, cestách, či prostě o přidání odpaďáků ke korytům s vodou, což neskutečně cením, díky za to!
Co se hudební náplně týče, letos se mi potvrdila jedna věc – ačkoli jsem milovník prakticky všech žánrů, které můžete na bojišti potkat, nejlepší Obscenovskou energii jednoznačně mají kapely Grindcorové, Fastcorové, Crustpunkové, či Powerviolence a vůbec by mi nevadilo, kdyby ještě více kapel tohoto ražení, které běžně hrají dopoledne, dostaly večerní časy. Mezi těmito bandami se najde nejvíc zrakvytírajících překvapení (Controlled Existence, pro mnohé Shitbrains).
Ještě bych chtěla poděkovat všem ostatním návštěvníkům, co tvoří tu výjimečnou atmosféru, člověk se za nimi opravdu rád vrací. Vzhledem k tomu, že příští ročník bude festival slavit 25. výročí, můžeme se těšit na velké věci. Snad se za rok uvidíme zas, Obscenu zdar a předávám slovo Mrkvovi.
Mrkva
STREDA
Tento rok sa mi to nejako tak všetko nakopilo, že som ani nechcel nič spisovať k Obscenu. Tak ako každý rok som síce do Trutnova vyrazil, ale motal som sa hocikade a priznávam, že pri pódiu som až tak veľa času akosi nestrávil. Ale keďže naša mladá redakčná hviezda Jean sa rozhodla chopiť reportu, tak nejaké drobné riadky plné mojich blbých kecov jej k tomu prihodím.
Pretože cestou do grindovej Mekky sa človeku vyskytnú rôzne patálie (tento rok od meškania vlakov, cez blbé odbočenie niekde pri Pardubiciach, až po dofukovanie pneumatík nejakej slečne na pumpe pri Hradci), tak časový deficit naberal riadne na sile a prvá kapela, ktorú som už poctivo vnímal, boli až Death Strike. Čiže na pódium nakráčal krstný tatko všetkého death metalu a priľahlých žánrov – Paul Speckmann, avšak so súčasnou zostavou Master. Ale dali to ako historické okienko (ako inak, všakže) a hodili do placu veci z jediného albumu Death Strike (reč je o Fuckin´ Death), obloženého niekoľkými prastarými vecami z pera Master. Neviem, čo viac k tomu dodať. Tento motorheadovsko praprastarý death metal mojim ušiskám lahodí a pána Speckmanna má človek chuť vystískať. Takže na začiatok festivalu som si pošmákol.
Nasledujúce hodiny som sa len tak motal areálom a to najmä vegánskou uličkou, kde sme s jedným z mojich parťákov chodili a degustovali, čo dobré nám dámy a páni zo stánkov uvarili. Len taká poznámka na záver. Každým rokom to je lepšie a lepšie. Vypichol by som najmä stánok Noisebar a ešte jeden hneď oproti, kde ponúkali pamlsky zo Srí Lanky.
Medzitým sadla na areál tma a ja som z vrchu amfiteátra sledoval zrejme posledné vystúpenie Holy Moses v Česku. Ku kapele chovám obrovský rešpekt, aj keď mám teda iných favoritov z nemeckej scény, ale proste Sabina Classen je Sabina Classen. Tento prototyp frontwoman išiel na 100%, až kým ju Čurby s Bilosom nedojali k slzám, keď jej dali tortu. Po nich boli na rade kanadskí Exciter, no a ja som vydržal zhruba dva songy, ale to bolo tak všetko. Veľmi mi nesadli.
Na večer zostalo chladno a tak som si bol na seba niečo hodiť v stane a vrátil som sa ešte na úchylný večerníček. Ako prví vyšli na pódium S&M Project, tento rok s podtitulom The Temptation of Saint Anthony. Za industriálnych zvukov nám predviedli trošku mučenia a iných rozkoší pod dohľadom dievčiny na kríži. Trošku odľahčenie priniesol Samora Squid, ktorý si svoje vyhadzovanie kĺbov, hltanie mečov a prepchávanie sa cez tenisovú raketu špikoval neustálymi hláškami. Pre mňa poslednou show prvého dňa boli Fly High Tribe, kde mi to pripadalo ako by to trošku nadväzovalo na S&M Project. Bolo to tým, že aj tu boli (asi) mučeníci, borci v rímskom brnení a tak. No a samozrejme sa vešalo na háky a prepichovalo sa tkanivo.
ŠTVRTOK
Vo štvrtok bolo pre nás nachystané veľmi výživné menu a tak sme posadili naše prdele do tieňa pod stromy a započúvali sa do jemných melódií, ktoré nás preniesli do nebeských sfér. Hovorím o bande Pure, ktorú tvoria členovia kapiel Ingrowing, Pigsty, Kandar, Uprise a ja neviem ešte koho všetkého. Čiže toto bol grind, echt grind. Topi kecal, robil ksichty a nám bolo fajn.
Na front som sa vrátil až za tónov Španielov Boneyard, čo je vlastne kapela Noela z Gruesome Stuff Relish, kde sa vyznáva zo svojej lásky k zombie hororom. Až tak ďaleko od svojej domovskej kapely vo zvuku nezašiel, ale ja som im ten Impetigo (mimochodom, vážne sa nedá potiahnuť za šnúrky a vytiahnuť túto kapelu zo záhrobia?) feeling žral ako jedna z tých nemŕtvych potvôr o ktorých stále spievajú.
Vo svojom rozpise som mal najbližšie až The Crown, takže som sa opäť ponevieral. Pretože som nebol v areáli a na internet som nečumel, tak som nevedel, že The Crown zrušili let a tak kapela neprišla. Čo už, tak som si išiel vystáť rad do skleníka. Tam sa to nejako natiahlo, kvôli čomu som zmeškal vystúpenie Gadget (o ktorých veľa ľudí hovorilo v superlatívoch) a tak mi uši vyplnili až punkáči Total Chaos. Nečakal som nič, ale neviem či by mi v danom momente nejaká kapela ulahodila viac. Sadli mi ako tá povestná prdel na šerbel.
V nasledujúcich chvíľach nás čakala dvojitá death metalová nálož. A popravde, ani jedna polovica tejto nálože ma nejako extra neohúrila. Prvý chod mal meno Vader. Tejto poľskej legende ich post rozhodne neberiem, ale nikdy som nebol nejakým ich veľkým fanúšikom. Bolo to fajn v rámci normy a štýlu, ale ak by to bola neznáma kapela, tak by ma to určite neprinútilo zdvihnúť prdel a utekať si kúpiť ich merch. No a Vomitory. Týchto Švédov som videl trikrát. Prvé dva razy (z toho jedenkrát zrovna tu na OEF) boli výborní, ale tentokrát mi prišli takpovediac nevýrazní. Čomu určite prispel nejaký divný zvuk (čo sa na Obscene teda často nestáva). Ani veci zo starých albumov so mnou akosi nič nerobili.
Hlavný čas v tento krásny letný večer pripadol headlinerovi celého tohtoročného OEF, bájnej britskej „zdochline“ Carcass. Ja som síce rád, že som túto kultovku konečne videl naživo, ale niektoré kapely si ma tento rok proste na svoju stranu získali viac. Aby som to uviedol na správnu mieru, tak koncert to bol dobrý, výber skladieb, všetko, len keď nad tým takto s odstupom času rozjímam, tak mi v hlave z ich setu nič zásadné nevyskakuje. Možno boli len moje očakávanie priveľké, neviem. Keď si to porovnám s minuloročným vystúpením Dismember, tak sa taká elektrizujúca atmosféra tentokrát nekonala. Aspoň v mojom prípade. Každopádne, zaplnený amfiteáter žiaril spokojnosťou.
Po „zdochlináriu“ prišiel čas kúzliť. A to vo veľkej miere najmä kúzelnou bylinkou. Vyvesili sa mexické vlajky a bolo jasné, že pódium bude patriť Brujerií. Tí sem prišli osláviť tridsiate výročie debutového albumu Matando Gueros, ktorý poprekladali svojimi ďalšími šlágrami. Nechýbali mačety, Macarena, masky, všetko ako má byť. Nebyť toho, že po nich nasledovali Sick Sinus Syndrome, tak by som sa už aj s úsmevom na tvári vybral ľahnúť do svojho pelechu.
No zas tak veľa som sa nezdržal, ale ostravský Carcass som si ešte chvíľku pozrel. Naskytla sa celkom unikátna príležitosť porovnať si Carcass so Sick Sinus Syndrome. Je pravda, že Briti to majú za tie roky viac zmáknuté a vychytané, ale Ostraváci majú v sebe stále ten prašivý odér, ktorý už ich staršiemu bračekovi chýba.
PIATOK
Na piatkové doobedie určite dobre padne štipka práchnivého death metalu. Toto sme si povedali a na odporúčanie známych som išiel pozrieť bandu Mordloch. Tu kúsok Incantation, tu Autopsy, proste stará škola so všetkým čo k tomu patrí. Na gitaru tu drtí Jakub zo Sněť (pravda, u nich hrá na bicie), takže hudobné smerovanie kapely je trošku jasné.
Po obede som zbehol na jedného z mojich čiernych koňov festivalu, medzinárodnú zostavu menom Hyperdontia. A štýlovo som veľmi od Mordloch ani neuhol. Opäť death metal temnejšieho razenia (fanúšikovia Dead Congregation, Phrenelith, Undergang a podobných kapiel rozumejú) až tak ľudí do kotla neťahal, zrejme kvôli výdatnému výpeku (kto našiel kúsok tieňa, ten sa stal víťazom). Ja som si však s chladenou limčou v ruke príjemne pokyvoval hlavou do rytmu.
Je to zhruba dvadsať rokov, čo mexický Disgorge otriasal svojimi tónmi pleseň z leopoldovského kina. Ja som tam síce nebol, pretože som bol ešte celkom „pískle“, ale pamätníci radi na ten koncert spomínajú. Banda okolo Edgara Garcíu v Európe myslím dlho nebola a tak nebolo čo riešiť. Borci prišli a rovnali kopcovitý terén Bojišťa so zemou. Napriek tomu, že ja patrím medzi vzrastovo nižších jedincov, tak rozmýšľam, že k tak nízko nastavenému mikrofónu ako mal Edgar, by som sa asi nechcel ohýbať (zase by ma seklo v krížoch…). Na záver zaznel aj evergreen Rancid Bowel Sarcoma a my sme mohli odísť niekam k napájadlu opäť s úsmevom na tvári.
Z večerného programu som si ešte vybral taliansku starinku Bulldozer (brutality typu Pyrexia a Internal Bleeding ma totižto veľmi nepriťahovali). Možno som nedával pozor na hodiny, alebo som sa pravdepodobne zase niekde zakecal, pretože až potom ma niekto upozornil na to, že kapela spôsobila nejaký časový sklz. Čo bolo za tým, to netuším, ale tento ich motorheadovsko/venomovský thrash ma nútil si ich melódie pobrukovať (aj ten cover od Motorhead). Hralo sa iba z prvých dvoch albumov a AC Wild s výrazom Draculu stále tak divne zazeral… Ale taktiež jedna z kapiel, ktorú si môžem s pokojom v srdci konečne odškrtnúť z môjho mustsee zoznamu.
Pred polnocou ma lákalo ešte vidieť Fuck on the Beach, pretože neviem čím to je, ale japonské kapely tu človek proste musí vidieť. Títo ľudia z krajiny vychádzajúceho Slnka totižto fungujú ako dynamo. A opäť sa mi to potvrdilo a pokojne radím Fuck on the Beach medzi to najlepšie, čo tohtoročný OEF ponúkol. Vrátane eponymnej skladby na záver, ktorú naťahovali s predstieraným koncom (aj tak si myslím, že tam nespievali Fuck on the Beach, ale papagáj, aspoň ja som to tak počul).
SOBOTA
A zobudili sme sa do posledného dňa. Chladné noci mi dali zabrať. Zobudil som sa prechladnutý a sople mi viseli ako voľné hozuntrogle. Nič pekné, ja viem. Vysmrkal som sa a len tak náhodou som si to nasmeroval k pódiu, kde sa práve chystala švajčiarska kapela Exorbitant Prices Must Diminish. V poriadku, pozriem si ich. A dobre som urobil, pretože mi spadla čeľusť. Pre mňa neznáme meno dalo taký grindcore, že až. Speváčku nerozhádzalo ani to, že sa pošmykla a spadla na prdel. Proste valila ďalej. Chválim a kapelu od toho momentu sledujem.
O 14:30 som si nemohol dovoliť zmeškať Haggus. To by som si vyčítal (ako s odstupom času, keď tu hrali naposledy v 2017). Hodili na seba kukly a už valili ten svoj goregrind, mincecore, nazvite si to ako chcete. Proste brutálnu, ale zároveň chytľavú muziku. Pretože starnem a múdriem (hah, dostal som vás, iba starnem), tak som sa veľmi nechcel plandať vpredu, za čo mi určite ďakuje väčšina mojich kĺbov (kolená si od radosti robili mexickú vlnu) a tak som nemal starosti ako poniektorí (pozerám tvojim smerom, Potky, hehe).
Pretože som sa vážne necítil vo svojej koži nasledujúce kapely Speed!! Noise!! Hell!! a Incarceration som síce vnímal, ale radšej som sa išiel prespať, pretože večer na mňa čakalo ešte niekoľko lákadiel.
Vztýčený som bol až pri sete Raw Power. Týchto Talianov som síce nikdy nejako detailne nepočúval, ale ich hardcore s pizzovým korením mi vedel v tento večer pekne ulahodiť. Pre fanúšikov Sick of It All, Madball a podobných kapiel koncert ako stvorený.
No a opäť sa duplo na plynový pedál. Rozmýšľam koľkokrát som videl Rotten Sound. No, už to bude celkom slušné číslo. Či už v kluboch alebo na festivaloch, vždy to bola záruka kvality. Naposledy pár týždňov dozadu na Flesh Party som ich iba tak ledabolo počúval od brány, pretože som mal svoje povinnosti, ale tu boli zjavne ešte o triedu lepší (aj Keijovi som sa s týmto mojim nepodstatným názorom potom zveril). Tu nebolo čo vytknúť. Aj keď možno o trošku kratší set by bol ešte intenzívnejší, ale to už neviem či by som to ešte rozchodil.
Časový harmonogram nám predhodil americkú stálicu Massacre. Zostava sa už zrejme ustálila a aj keď z klasickej zostavy tu už figuruje iba Kam Lee, tak minulý rok v Olomouci som si na nich rád oslávil moje narodeniny. No ale v Trutnove mi až tak dobrí neprišli. Možno bolo medzi skladbami priveľa kecov, veľmi som nepochopil tie covery od Iron Maiden Metallicy a Slayer, ale budiž. Keď kapela siahla k From Beyond, tak to bolo opäť prijateľné. Takto som zostal takpovediac na vážkach. Ale možno to je tým, že v ich prípade mám s čím porovnávať a tým pádom ten minuloročný koncert mojou optikou neprekonali.
Moje posledné ušetrené sily som vtlačil do Švédov Defleshed. Taktiež kapela, ktorú som si myslel, že už asi neuvidím. Lenže prišiel comeback, nahrali nový album a bum, Čurby ich dotiahol na OEF. Zopár okolo sediacich ich ani nepoznalo a tak som musel s mojim zahuhňaným hlasom robiť osvetu. Naživo ešte lepší ako z albumov. Frčalo to ako ľudia utekajúci od otvorenej konzervy Surströmmingu. Právom si zaslúžili byť v mojej top 5 kapiel tohtoročného Obscenu.
Dvadsiatyštvrtý (môj šiesty) Obscene Extreme teda skončil. Prešiel pomerne rýchlo, ani si to človek veľmi neuvedomí. Možno by som sem mal dať nejakú duchaplnú myšlienku na záver, ale žiadna mi zrovna nenapadá. Iba tá, že budúci ročník bude jubilejný, čo značí určite niečo veľké vo vzduchu (stačí si spomenúť na dvadsiaty ročník). Takže, ešte párkrát sa vyspíme a sme zase tam, kde sme boli.
