Pojem Milligan je v našich krajinách vskutku čerstvý. Přesto se již naskytlo mnoho příležitostí, kdy jste se s nimi mohli setkat koncertně. První vystoupení proběhlo na vyhlášeném Pořezaném ksichtu vol. 7 v sychravém podzimním hávu, kde i přes prokřehlé prsty muzikantů bylo jasné, že v budoucnu se máme od tohoto spolku na co těšit. Ještě většímu publiku se pravděpodobně vystavili v rámci letošního Obscene Society festu v Pardubicích 29. 4. Co jsou teda tito barbaři zač?
Kluci se dali dohromady v roce 2021 v jedné z vysokomýtských zkušeben. Nenechte se však zmýlit, o žádné hudební nováčky se nejedná. Zkušebna kdysi sloužila jako základna Thrash/grindové kapely Stolen Lives s poměrně dlouhou historií, v jejíž zádech, na bubenické stoličce, se dlouhé roky potil Honza. Ovšem, jeho srdci byly vždy bližší spíše death metalové hory mrtvol, a tudíž po rozpadu Stolen Lives nebylo na co čekat. Spřáhl se s kytaristou Pajusem (Dysangelium, ex-Confidance), ti kdesi ulovili nadaného baskytaristu Pepka (jediného kapelami nezkaženého), a nakonec si k mikrofonu přivlastnili Míru, mého soukmenovce z Trigonum Mortis.
Jakožto přihlížející osoba ze sousední kapely mohu potvrdit, že herní prostory vypadají často po zkouškách Milligan jako po výbuchu. Velikým štěstím je, že tato energie nevychází naprázdno a jsou schopní ji přetavit i ve skladatelskou produktivitu – tvorba skladeb odsýpala a již na konci listopadu 2022 se na tři dny zavřeli ve vyškovském studiu Davos, kde pod dohledem Otyna nařezali 9 nových kousků.
Album spatřilo světlo světa na konci letošního dubna a servíruje nám 40 minut ostrého energického materiálu, který mi evokuje jména typu Vomitory, Bloodbath, ale třeba i Carcass. Pravděpodobně i přičiněním Otyna Play Me vyznívá neskutečně fresh. Zvuk je konkrétní, a přesto ne přeleštěný či zbavený života.
Jak vám již asi došlo, Milligan fungují na jednom kytaristovi, tudíž Pajusův rukopis má volnou plochu působnosti. Jeho riffy se vyznačují častými sekanými vyhrávkami a melodičností, spíše, než aby válcovaly či se pouštěly do výraznějších houpavých momentů. A hlavně – toto album nezpomaluje. Zajímavostí je, že zde nenajdeme žádná sóla, avšak i bez těch se dá žít. Pajus v tom však není sám a je super, že Pepkova basa je mu rovnocenným partnerem, nekopíruje kytaru slepě za každých okolností. Nahrávce dodává správně na hutnosti a nejvíce na nás vykoukne na začátku Bloodhound Game a Fox in the Chicken Coop. Druhým článkem rytmické sekce jsou Honzovy bicí, které albu dodávají na zuřivosti nejvíce i přes zmíněnou melodičnost kytar. Blastbeat sem, blastbeat tam, a klobouk dolů, protože jsou to právě bicí, které mohou dobré riffy povýšit či úplně shodit. A nad vším tím rámusem je samotný Míra, který se z mého pohledu během těch cca dvou let neskutečně posunul, respektive ze sebe umí daleko lépe vydat to, co jeho hrdlo skrývá. A že v něm má taky pěkný dynamit. Hraje si s vrstvami vysokých i hlubších vokálů a vše to do sebe zapadá jaksi přirozeněji.
Bylo by dobré se podívat i na jednotlivé kousky. Otvírák Hunger na vás po pochybném intru vyběhne a nejvíce se zaryje do paměti se svým jednoduchým Vaderovským refrénem. Zkuste to a uvidíte. Intro Fox in the Chicken Coop pro změnu poskytne dočasné zpomalení a odpočinek před bouří. Ve zbytku skladby se nám již vesměs ukáže tvář Milligan, která dovede s lehkostí přejít ze zuřivé štěkavé sloky do melodičtějších sfér. Divoké blastbeaty dominují titulní Play Me. Die on a Diet se zběsile žene kupředu, a vyznačuje se mimo to asi nejvtipnějším textem – „Lubed sausage penetrates the donut, ice cream pie, the taste that makes you come.“ Takový slogan by ani v mekáči nevymysleli. Nejmelancholičtější atmosféru najdeme v refrénu Bloodhound Game. Black Dove mi opět jaksi evokuje Vader, a Míra se zde vokálně vyřádil. Kvalitní headbanging. Dark Passenger podobně jako Play Me slouží jako největší demolice, trošku mi bicíma připomíná Suffocation. Předposlední Insect King opět přechází do větší melodičnosti a ta basa pohladí po duši. Na závěr tu máme Boar Clinic, bonusovou skladbu, která byla dříve vydaná jako singl a nahraná ve vysokomýtském studiu Fairwave, avšak o mastering se Otyn taktéž postaral. I s odstupem je toto asi můj největší favorit, na živo funguje parádně.
Pokud jde o textovou stránku, Mírův fantazijní svět je docela bizár a ačkoli interpretace je často na čtenáři, mám dojem, že jsou všechny dosti dvojsmyslné. A perverzní. Většina z nich se nějakým způsobem týká jídla a požírání čehokoli. Nejznepokojivější je asi Tooth Fairies Stash.
Co můžeme debutu Play Me vytknout? Po muzikantské stránce není co, pokud nejste rejpalové, kteří s oblibou prskají na všechny kapely, které nepřišly s novým žánrem. Pokud se něco příliš nepovedlo, je to obal alba. Celkový booklet desky je i přes občasné překlepy pohledný, texty čitelné, ale hlavní obal je po mnoha stránkách nedotažený, hlavně co se týče celkového zapasování objektů do rohu tohoto plesnivého sklepa. Ačkoli mě osobně tolik neuráží, setkala jsem se s názorem několika lidí, že pokud by na desku narazili úplně náhodně, obal by je od poslechu odradil, což je neskutečná škoda. Opravdu, i já se musím přiznat, že si alba hodně vybírám po vzhledu a není radno to podceňovat – artwork, který přesně vystihuje hudbu je k nezaplacení.
Zajímavost: Pokud si pořídíte CD formát, všimněte si, že jednotlivé objekty na obalu korespondují s konkrétními písněmi a jejich texty. Ať už obrázek dopadl jakkoli, toto mi přijde jako zajímavá myšlenka.
Shrnutí? Bez jakékoli osobní zaujatosti mohu říct, že z tohoto alba mi opravdu spadla brada a až takovou řezničinu jsem nečekala. Milligan si rozhodně udělali skvělou počáteční vizitku a můžeme jim jen přát další budoucí úspěchy. Potěší to, když taková energická deska vznikne zrovna u nás. Nenechte se odradit a dejte tomu pár poslechů.
