MRKVA
Ďalší rok zvestuje svoju vlastnú skazu a ja akosi ani neviem, čo k nemu napísať. Na koncerty ma postupom času nejako prestáva baviť chodiť a hudbu si radšej užívam v kľude domova a aj to až tak extra nebažím po objavovaní stoviek nových a väčšinou priemerných kapiel ako tomu bolo v minulosti. Možno to je vekom, ale viac ako na kvantitu, tlačím na kvalitu. A tej sa akosi nie vždy človeku dostane. Paradoxne ale sklamanie bolo pre mňa cítiť najmä z overených starých kapiel (neprišiel som na chuť ani novým Suffocation (tí budú budúci rok headlinovať na Flesh Party a popravde, tiež z toho nepadám na zadok, ale budiž…), ani Vomitory, ani Incantation, ani Dying Fetus, ani Cannibal Corpse… ). Ale aby tieto riadky nevyznievali úplne depresívne, tak predsa ma len čosi oslovilo a bolo toho nakoniec toľko, že to vyplnilo tento môj odsek. Takže smelo do toho.
TOP 15
Funeral Vomit – Monumental Putrescence
Kolumbijská špina jedna death metalová. V skratke by asi aj k tomuto albumu a defacto aj kapele stačilo. Debutové fullko práchnivého death metalu, kde sa smrť stelesňuje do nadživotnej veľkosti. Závan cintorínov určený najmä fajnšmekrom.
Cryptworm – Oozing Radioactive Vomition
Na aktuálnej vlne temného death metalu, prezentovaného kapelami ako Undergang, Phrenelith, či českými Sněť, vezúca sa kapela z anglického Bristolu. Prijal by som pokojne špinavší zvuk, ale samotné skladby majú slušný potenciál aj bez toho.
Mortuary Drape – Black Mirror
Veteráni talianskej scény, ktorí hádžu do čarovného kotla k očiam z mloka, potkaním chvostom a kostiam umrlca aj bujóny death metalu a black metalu. Výsledný elixír, ktorý rozvoniava arómou Mercyful Fate určite žalúdočné problémy nespôsobí.
Hellripper – Warlocks Grim & Withered Hags
Na OEF som ich síce nestihol, ale tento album právom patrí k tomu naj, čo tento rok vyšlo. Pre fanúšikov Midnight, Venom, či ranných Bathory.
Decapitated Christ – Glorious Tyrannizing of Human Rats
Po futbale druhý najväčší vývozný artikel z Barcelony. Arcane Impurity Ceremonies síce neprekonali, ale aj aktuálny materiál sa počúva celkom príjemne.
Cemetery Urn – Suffer the Fallen
Už piaty album temniakov z kraja koál a kengúr. Opäť zahuhlaný death metal, kde miesto pre úsmev nenájdete. A obal im robil Mark Riddick, čiže nie je čo riešiť.
Gravestone – Hollow Be Thy Grave
Ich predchádzajúce nahrávky som dostal k narodeninám od Jura Haríňa a tento album si budem musieť zohnať vo fyzickej podobe taktiež. Vysoká škola HM2.
Leper Colony – Leper Colony
Marc Grewe (Insidious Disease, ex-Morgoth), Rogga Johansson (Paganizer, Ribspreader, Bone Gnawer a miliarda ďalších kapiel) a Jon Skäre (Consumption…). Čo z tohto pekelného paktu mohlo vzísť? Nič iné ako death metal strihu konca osemdesiatych a začiatku deväťdesiatych rokov. A majú výborný názov.
Catacomb – When the Stars Are Right
Môže kapela po vyše tridsiatich rokoch od založenia prísť s debutovým albumom? Evidentne áno. Kompilačku zahrňujúcu demo obdobie mám doma a bol som zvedavý s čím dokážu po rokoch prísť. Deje sa tam toho na môj vkus síce mnoho, ale stačí dať tomu albumu čas.
Desecresy – Deserted Realms
One man project Tommiho Grönqvista a jeho ďalší album. Fínska škola prvotriedneho death metalu s nádychom doomu.
FesterDecay – Reality Rotten to the Core
Japonci FesterDecay hodili starú mršinu Carcass na operačný stôl, napichli infúzie a nakopli defibrilátor na 360 voltov. Z toho ohoreného maglajzu vytiahli esenciu, ktorú prezentujú na tomto podarenom albume.
Rotten Sound – Apocalypse
Rotten Sound som tento rok stihol dvakrát a už ani nepočítam koľký krát celkovo. Pomedzi to vydali týchto dvadsať minút šprintujúceho grindcoru a ja sa spokojne usmievam.
Sonic Poison – Eruption
V podstate jednoduchý grindcore, ktorý ale opäť mieri na pole position. Fíni proste vedia a bodka.
The Arson Project – God Bless
Zostávam v Škandinávií. Niekedy v prvej polovici roka som pri prvej lastovičke albumu pomenovanej Vultures of the Cross (dúfam, že ten slovný zvrat lastovička a sup si všimol každý) povedal, že ja už mám svojho albumového favorita. A pretože by som mal držať slovo, tak ten album tu proste je.
Church of Misery – Born Under a Mad Sign
Japonskí fanúšikovia Black Sabbath a sériových vrahov. Zvláštna úchylka. Ale album to je znamenitý.
SK/CZ
Acid Force – World Targets in Megadeaths
Thrash the Thrash!
Adacta – Dno
Nasratí až no. A tak to mám rád.
Hrob – Demo
Defacto Krudus + Vrana z Radiation, Goatcraft. Demolizer a ja neviem ešte odkiaľ.
Funus – Onen Svet
Fajný death metal tvorený postavičkami bratislavskej scény.
Malokarpatan – Vertumnus Ceasar
Kapela, z ktorej sa tak nejako prirodzene stal kult, prišla s novým albumom, ktorý nemá šancu sklamať.
Sick Sinus Syndrome – Swarming of Sickness
Vzývanie starých Carcass part 2. A stále je to veľmi podarené.
Pure – Hell on Earth
Staré esá českej grindovej scény a album, ktorý sa sype ako voda vo zvučke Včielky Maji.
Slup – Self Torture
Latex, sexuálne narážky a tanečný goregrind. Recenzia pribudne niekedy v najbližších dňoch.
Koncerty
Burial Remains – Back to the Symbolic
Defleshed – Obscene Extreme Festival
Morbific – 14. 5. – Poprad
Avulsed – 21. 10. – Olomouc
Left to Die – 18. 3. – Bratislava
Fuck on the Beach – Obscene Extreme Festival
Objavy
Hrob
Exorbitant Prices Must Diminish
Sklamania
Tých vyložených sklamaní som zase až tak veľmi behom roka nezažil. Výnimku tvorí zatváranie alebo sťahovanie obľúbených klubov ako Melodka (Brno), Barrák (Ostrava), Depo (Velké Meziříčí), Kulturák (Bratislava), Klub Za Rampami (Nové Mesto nad Váhom)… Tak ako každý rok ale najviac zaboleli odchody hudobníkov na onen svet: Algy Ward (Tank), Bernie Marsden (Whitesnake), Zdeněk Černý (Titanic), Dr. Fé (Root). Jeff Beck, Mark Adams (Saint Vitus)…
Mrtvolka
Tento rok som sa rozhodla, že nespravím výpočet slovenských albumov ako posledné roky. Uplynulý rok bol totiž pre mňa o živých koncertoch a primárne o fotení. Chcem vám avšak priblížiť niektoré koncerty/ festivaly, ktoré som navštívila. Keďže som fotila naozaj veľa koncertov, ide v tomto prípade o výber tých akcií, ktoré ma najviac zaujali, či už miestom, alebo line-upom, organizáciou, či inými aspektami. Ďakujem všetkým organizátorom, že mi dovolili fotiť na svojich akciách, veľmi si to vážim.
Cum from Hell – Čistá Ryža, Nerva, Adacta a Blamage – Za Rampami, Nové mesto nad Váhom
Hoci som pôvodne na tento koncert neplánovala ísť, náhoda nakoniec zariadila, že som sa sem dostala a dnes som tomu fakt rada. Prečo? Mala som možnosť prvý a posledný krát navštíviť klub Za Rampami. Tento priestor totiž na konci roku 2023 ukončil svoju činnosť. Bol to naozaj veľkorysý priestor s dobrým zvukom, svetlami a primeraným pódiom aj pre väčšie kapely. Nevýhodou, aspoň pre mňa, bola jeho zlá dostupnosť pre ľudí, ktorí sú odkázaní na spoje. Posledné vlaky na smer Bratislava odchádzajú okolo 22:00, kedy zväčša nastupuje na pódium headliner. Ďalšou nevýhodou bolo málo možností ubytovania. Áno, dá sa ubytovať aj vo vedľajších dedinách, ale je mi trochu záhadou, prečo v samotnom meste sú v ponuke maximálne tri ubytovacie zariadenia. Čo sa týka hudobného programu, konečne sa mi podarilo vidieť kapelu Nerva, na ktorú som si brúsila zuby od času, čo vydali svoj prvý album. Potešila aj Čistá Ryža, ktorí zaskočili za Abortion. Blamage som videla už druhýkrát v tomto roku, ale oni ma proste neomrzia. Záver večera zariadila Adacta a títo páni sú tak zohratí, že sú ich koncerty jednoducho zárukou kvality.
Night of Chaos 4 – Brain Dealers, Plastery, Infer, Bloody Redemption, Souls to Deny – Royal Club – Krupina
Krupinu som vždy chcela navštíviť a tento rok sa mi ponúkla ideálna príležitosť, tak prečo ju nevyužiť. Ešte pred koncertom som sa prešla nejakých 30 km a nabitá energiou z hôr som prišla podvečer do Krupiny. S ubytovaním je v Krupine dosť problém. Booking vám ponúkne maximálne jeden penzión, ktorý je však asi 5 km vzdialený od mesta. Vďaka organizátorovi mi však bolo umožnené ubytovanie kúsok od miesta koncertu a za to mu ešte týmto spôsobom veľmi ďakujem. Klub, v ktorom sa konal koncert, nie je veľmi vhodný na tento typ muziky, ale pracuje sa s čím sa dá. Nie je tu ani pódium, takže nazvučiť tento priestor je vyslovene umenie. Na druhej strane, kapely majú aspoň väčšiu interakciu v publikom a to vytvára dobrú rodinnú atmosféru. Zvuková stránka sa prejavila hlavne počas setu Infer, ktorí mali asi najväčšie problémy. Zostavu pre tento večer tvorilo 5 slovenských kapiel (hore v nadpise), ktoré majú pre mňa všetky niečo do seba a rada chodím na ich živé vystúpenia.
Bomby na Nitru vol. 5 – Souls to Deny, Amoclen, Enema Shower, Old Tomb, Abortion, Needful Things, 7 Minút Strachu, Nová Pekáreň – Nitra
Bomby na Nitru sa pre mňa stali akousi tradičnou akciou. Jediný ročník, ktorý som zo zdravotných dôvodov vynechala bol v roku 2022. Tento rok som sa však s radosťou dostavila. Zostava bola opäť luxusná a zvuk aj vďaka Vomitor Sound ako vždy dobrý. Hoci line-up pozostával z veľkej väčšiny zo slovenských a českých kapiel, boli to práve tie, ktoré sú mi srdcu blízke a tak som sa zabavila na každej z nich.
Grind Paradise – Squash Bowels, Attack of Rage, Sperm of Mankind, Kanal, Impetus – FUGA – Bratislava
Na mape slovenských koncertov sa tento rok objavil jeden nový a to dokonca s dvoma zastávkami v Čadci a Bratislave. Ja som sa zúčastnila toho Bratislavského, ktorý priniesol ako headlinerov poľských Squash Bowels, no aj domáce kapely ako Attack of Rage, Sperm of Mankind, Kanál a Impetus. Po prvýkrát som mala možnosť počuť Impetus aj Kanál. Pristavím sa hlavne pri kapele Kanál, ktorá má v zostave členov z legendárnych Testimony, Švablast a mnoho ďalších slovenských kapiel. Ten Švablast tam ja osobne stále trochu počujem ako dominantný. Sperm of Makind aj Attack of Rage sa ako vždy predviedli s už overenými hitmi, ktoré aj po tých rokoch stále bavia. Čerešničkou na torte boli samozrejme Squash Bowels, ktorí mali tentokrát lepší zvuk, ako keď som vo veľkom nadávala na ich vystúpenie na OEF. Za mňa osobne vydarená akcia a dúfam, že sa vidíme aj v roku 2024. Už bol ohlásený aj prvý headliner – GUT, takže gore-grinderi, na vašom mieste by som spozornela!
Lomoz 2023 – Nervecell, Distaste, Impulsealer, Deti, Demonic – Eyed, Su∑ma, LØAN – Hidepark – Nitra
Na tento jednodňový open air festival som sa akosi stále nedokázala dostať. Tento rok sa to však zmenilo a týždeň po Flesh party Open Air, ktorý som aj tento rok pomáhala organizovať som sa dostavila do Nitry. Organizátorom sa podarilo zostaviť pre mňa zaujímavý line-up s hlavnou hviezdou až z ďalekého Dubaja – Nervecell. V súpiske potešili aj grind core Distaste z neďalekého Rakúska a Český grind core v podaní Impulsealer. Zo Slovenských skupín som po prvýkrát videla skupiny Su∑ma a Deti. Demonic-Eyed som v tomto roku počula pokiaľ sa nemýlim asi tretí krát. Ich koncertná aktivita tento rok bola obdivuhodná. Záver večera sprostredkovali post metaloví LOAN z Nitry. Pristavím sa ešte trochu pri areáli a účasti. Hidepark poskytuje dobrý priestor pre tento typ akcie – jednodňový festival. Aj keď je vidieť, že je to DYI priestor, zároveň môžem zhodnotiť, že sa o celý areál všetci zúčastnení vzorne starajú. Pódium je vybavené kvalitnými svetlami a dobrým zvukom. Výhodou je, že nie je ohraničené rampami (aspoň vtedy nebolo), takže poskytuje bližšie interakcie s jednotlivými kapelami. Jediné malé negatívum bolo množstvo komárov, ale aj to sa dá preklenúť s dobrým repelentom, alebo množstvom alkoholu….Neviem, čo spôsobilo, že na tento festival prišlo pomerne málo ľudí, čo je trochu škoda. Keďže som bola v Nitre na mnohých koncertoch, viem, že chýbalo množstvo známych tvárí hlavne zo staršej generácie. Možno to bolo aj samotným termínom, kedy veľa ľudí odchádza na prvé letné dovolenky. Dúfam, že sa vidíme aj v budúcom roku vo väčšom počte a zároveň držím organizátorom palce, aby sa im podarilo zostaviť opäť zaujímavý line-up, ktorý priláka veľa fanúšikov.
Bordel na Dunaji – Prvý deň
Ďalším festivalom, ktorý pribudol tento rok na Slovensku je nový dvojdňový festival na lodi v Bratislave. Zaujímavý koncept Loud Farm Booking prilákal na toto dvojdňové podujatie aj mňa. Ja som sa rozhodla len pre piatok, kde v line-upe dominovali slovenské a české kapely. Festival prebiehal na hornej, nekrytej palube lode a zároveň dole v podpalubí. Stage sa časovo nekryli a tak bolo možné pre všetkých užiť si koncerty na oboch pódiách. Tu sa však dostávam k jedinému negatívu tohto festivalu a tou sú vrtochy počasia. Práve v tento víkend totiž došlo k výraznému ochladeniu a celý víkend pršalo, miestami aj hustý dážď. Na hornej časti lode nebolo tým pádom moc príjemne. Dúfam, že v budúcom roku bude tomuto festivalu viac priať počasie. Okrem tohto jediného mínusu musím pochváliť organizáciu, aj zloženie line-upu. Za veľké pozitívum tiež považujem, že vďaka vyváženému programu, pritiahol tento festival pomerne veľa ľudí z mladšej generácie a tým pádom vďaka organizátorom aj za tento prínos. Mimochodom, tento festival má už aj pevne stanovený dátum na rok 2024 a boli ohlásené aj prvé mená. Vyzerá to opäť na pestrý line-up a držím tomuto nádejnému festivalu palce, aby bol aj v úspešný aj v budúcom roku. Pre viac informácií pozrite FB udalosť – https://www.facebook.com/events/154121264377274.
Jašterice vol. 6 – Banská Štiavnica
Po dlhšej pauze sa organizátori v Banskej Štiavnici opäť rozhodli usporiadať Jašterice Fest s poradovým číslom šesť. Keďže som predošlé ročníky vynechala, tento rok bol pre mňa premiérový. Program bol zložený výlučne zo slovenských kapiel, ale mne osobne to vôbec neprekážalo. Začiatok augusta sa niesol v znamení dažďov, no Jašterice pre zmenu priniesli za toto leto asi najteplejší festival, na ktorom som bola. Podujatie sa uskutočnilo v centre Banskej Štiavnice v klube Spojár. Je to už staršia budova, podľa všetkého vybudovaná ešte v časoch socializmu, čiže festival prebehol vo vnútri. To sa ukázalo trochu ako nevýhoda, pretože teplota vo vnútri bola miestami na odpadnutie. Kapely nemali k dispozícii pódium, hralo sa „na zemi“, ale opäť, mne osobne to pridávalo na rodinnej atmosfére a väčšej interakcii kapiel s publikom. Taktiež zvukár mal čo robiť, aby mali kapely obstojný zvuk, ale vzhľadom na pomery si myslím, že vytiahol maximum, čo sa vytiahnuť dalo 😊. Ako veľké plus hodnotím aj to, že výťažok z akcie poputoval miestnemu útulku, takže sa peniaze použili na dobrú vec. Dátum na budúci rok ešte nie je známy, takže ešte nevieme, čo sa chystá, ale už len kvôli výletu do Banskej Štiavnice tento jednodňový festival určite odporúčam.
Montana Fest 2023 – Špania Dolina
Špania Dolina ma po prvýkrát zlákala v roku 2022. Odkedy som tento festival navštívila, nedám naňho dopustiť. Dominantné je krásne prostredie, v ktorom sa odohráva, no aj to, že to nie je len klasický festival, kde hrajú kapely. Okrem vystúpení môžete navštíviť výstavy, workshopy a prednášky, ktoré sa konajú v oddelených budovách. Tohtoročný line-up mi síce až tak nepasoval ako minulý rok, no musím vyzdvihnúť, že organizátori sa neboja rôznorodosti štýlov a tak sa na súpiske ocitol doom metal, black metal, death metal kapely, či pagan metal, skrátka každý si vybral minimálne jednu svoju kapelu. Čo sa týka samotnej organizácie, musím len pochváliť, pretože všetko ide podľa plánu a dodržujú sa striktne aj hracie časy, čo nebýva na každom festivale samozrejmosťou. O zvuk sa stará každoročne Vomitor Sound, takže o vaše uši je vždy dobre postarané. Ďalšou výhodu tohto festivalu je, že sem môžu prísť aj rodiny s deťmi, alebo skrátka ľudia, ktorí nevyhľadávajú primárne metalovú hudbu. Ktovie, možno po návšteve tohto festivalu už máme o nejakých mladých poslucháčov naviac 😊. Naplánovať takýto rôznorodý festival aj s bočnými aktivitami musí dať naozaj zabrať a tak prajem organizátorovi do budúceho roku veľa síl. Už teraz som zvedavá, čo nás čaká v roku 2024!
Renaissance Fest 2023 – Kremnica
Len týždeň po Montana Feste sa uskutočnil v Kremnici ďalší jednodňový festival – Renaissance fest. Už dlho som plánovala navštíviť toto mesto, pretože ma k nemu viažu nostalgické spomienky z mladosti. Festival som spojila tým pádom aj s menším výletom do okolia, spomínania a porovnávania, čo sa tu zmenilo. Ale poďme k samotnému festivalu. Keďže som k nemu neurobila report, napíšem o ňom trochu viac na tomto mieste. Koná sa v septembri, raz do roka v klube Akropola. Tento klub je vlastne staré kino/divadlo, takže nejde o typický klubový priestor a po vstupe do sály máte možnosť pozrieť si jednotlivé koncerty aj pohodlne zo stoličiek s pivom v ruke. Čo je možno trochu nevýhoda, že pre samotným pódiom je len menší priestor pre ľudí, ktorí sa rozhodnú aj pre „tanečnú zábavu“. Pre nás, čo už na staré kolená veľmi neholdujeme týmto aktivitám sa stále ponúka aj dobrý výhľad zo stoličiek, prípadne v na schodoch. Samotná sála ponúka až 330 stoličiek na sedenie a celkovo sa teda do sály s prehľadom vojde aj 400 ľudí. Pre smädných a hladných návštevníkov bol otvorený bar v prednej časti a vonku pred Akropolou bol pristavený aj stánok s jedlom. Ďalšou zaujímavosťou bolo, že počas Renaissance boli v kine Akropola inštalované obrazy najmä mladých kremnických maliarov. Táto mini výstava bola prístupná pre všetkých záujemcov aj niekoľko dní po skončení festivalu. Každý účastník dostal aj malý program, kde boli v krátkosti opísané účinkujúce kapely. Takéto maličkosti ja osobne vždy oceňujem. Hoci ako redaktorka mám pomerne dobrý prehľad, nie každý však má priestor ešte pred festivalom skúmať a počúvať podrobnejšie jednotlivé skupiny. Program bol zostavený zo slovenských kapiel a začiatok naplánovaný už o 13:30. Postupne odzneli sety kapiel – Souls to Deny, Hrobar, Technology of Death, Brain Dealers, Scelleus, Wasted Strings, Antares band, Besna a Catastrofy. Line bol teda pestrý a počuť sme mohli thrash, death metal v rôznych prevedeniach, progressive metal, rock a aj black metal. Hoci všetky kapely podali skvelé výkony, chcela by som na tomto mieste upozorniť na tri z celého line-upu. Po prvýkrát som mala možnosť počuť – Technology of Death, Scelleus a Wasted Strings. Prvá z nich ma veľmi milo prekvapila vďaka spojeniu staršej a novej generácie. Hoci názov zvádza k tomu, že si človek predstavuje pod touto kapelou skôr death metal, ide v ich prípade o thrash metal. Z môjho pohľadu vyčnieva hlavne mladý bass gitarista, ktorý ovláda svoje „remeslo“ a upútala ma jeho hra. Scelleus hrajú podľa svojich slov progressive metal, ktorému kraľuje za mikrofónom speváčka. Ide o pomerne mladú a ešte podľa môjho názoru vyvíjajúcu sa kapelu. Inštrumentálne nemám výhrady, ale voči spevu si dovolím malú kritiku. Podľa môjho názoru speváčke viac pasujú hlboké spevy, ako vysoko položené vokály. Oceňujem samozrejme snahu o čisté vokály vo vyšších polohách, ale trochu by som ešte na tom zapracovala hlavne pri živých vystúpeniach, kde žiaľ pri tomto type spevu počuť aj malú nezrovnalosť. Držím palce na ďalšie koncerty a verím, že to bude už len lepšie a lepšie. Poslednou kapelou, pri ktorej sa pristavím je Waisted Strings, ktoré sa prezentovali klasickým rockom. Skupina je celá zložená z mladých hudobníčok. Možno sa mýlim, ale podľa štýlu hrania, ktorý bol naozaj dokonalý aj čo sa stage performance týka, tieto ženy určite mali svojich učiteľov, snáď aj v ZUŠ. Vidieť, že technicky ovládajú svoje nástroje na dobrej úrovni a tým pádom si môžu dovoliť aj nejakú tú show. Zostáva mi vyjadriť sa už len k dojmom z tohto festivalu. Ďakujem organizátorom za možnosť zúčastniť sa a pokiaľ to bude v mojich silách, prídem aj v budúcom roku. Organizácia bola na jednotku, robíte to dobre, teším sa na budúci rok.
Maškaráda vol. 2 – Grinding Jessus Brothers, Ataraxia a Izurewara – Bašta – Bardejov
Nápad vybrať sa cez polku Slovenska do Bardejova možno pripadal niekomu trochu uletený, ale keďže som v tomto meste bola naposledy asi pred 15 rokmi, rozhodla som sa, že už je čas, ísť sa sem znova pozrieť. Keď to ešte spojíte s koncertom, čo môže byť lepšie? Snáď len tá
úmorná cesta, ale aj to sa dá preklenúť vďaka dobrej spoločnosti. O samotnom koncerte a jeho priebehu sa zmieňujem vo svojom reporte, na tomto mieste chcem však ešte raz vydvihnúť miesto (Bašta), kde sa koncert konal a aj jeho organizáciu. Pokiaľ budete mať cestu do Bardejova, určite sa v tomto priestore zastavte, či už na dobrú kávu, pivo, alebo drink. Ja som toto kultúrne centrum navštívila síce v zimnom období, no verím, že v lete určite poskytne schladenie od letných horúčav, či príjemné posedenie na terase v historickom centre Bardejova. Ešte raz ďakujem za možnosť zúčastniť sa.
Ceremony of Silence, Zmyrna, Nightmarer, Knoll – Pink Whale
Pink Whale, ukotvená loď na nábreží v Bratislave sa hlavne počas tohto roku už vryla do pamäti mnohým návštevníkom. Tento krátky komentár však bude venovaný kapelám, ktoré tento večer vystúpili. Pre mňa práve tento koncert bol jeden z najlepších zážitkov roku 2023. Ešte dlho po samotnom vystúpení jednotlivých kapiel som vstrebávala všetky vnemy, čo mi vystupujúce kapely priniesli. Hoci skupiny ako Nightmarer a Knoll ešte nie sú mnohým veľmi známe, ak budete mať možnosť, určite si ich koncert nenechajte ujsť. Za zahraničnými headlinermi nezaostávali úrovňou ani Ceremony of Silence a Zmyrna. Report z koncertu nájdete na našich stránkach. Hoci ho písal kolega Necro, so všetkým napísaným sa aj ja stotožňujem a lepšie by som tento zážitok asi neopísala. Link na report – https://metalexpress.sk/2023/11/report-knoll-nightmarer-zmyrna-ceremony-of-silence-pink-whale-19-11-2023/
Hradby Samoty – Bratislava Intermezzo – A4
Mám rada nové výzvy vo fotení a rovnako aj v hudbe a aj preto som sa rozhodla konečne navštíviť zimné Hradby Samoty. Hoci išlo o dvojdňovú akciu, ja som sa zúčastnila len jeden deň. Aj tento jeden večer však vo mne zanechal dobré dojmy. Oproti klasickým metalovým koncertom sú Hradby samoty istým protipólom. Keď na koncertoch a festivaloch často dochádza k divokým tanečným v kotly, návštevníci Hradieb sú skôr introverti. Tento protipól som mohla dokonca odpozorovať na vlastnej koži, keďže som v tento večer fotila zároveň aj v MMC, kde prebiehala Mikulášska tancovačka. Počas vystúpenia ČAD sa v moshpite zranila jedna účastníčka a dokonca bol na chvíľu koncert aj prerušený. Prišla aj záchranka. Ako na Hradbách Samoty? Nič podobné tu nehrozí. Čo sa týka mojich dojmov z tohto festivalu, bola som uchvátená hlavne vizuálnou stránkou účinkujúcich, pretože každá z kapiel mala svojské projekcie. Po dlhom čase som mala možnosť vidieť aj tanečnú performance obohatenú aj o projekciu a hudobnú zložku. Čo sa týka organizácie, myslím, že za tie roky už tento team vychytal všetky muchy a ja osobne som bola spokojná. Som rada, že som dostala možnosť fotiť na tomto festivale, bolo to pre mňa naozaj obohacujúce. Viac o účinkujúcich sa dozviete na TU. Ak ste otvorení aj iným ako striktne metalovým žánrom, návštevu zimnej, alebo aj letnej verzie tohto festivalu vám určite odporúčam.
Celestial Help Fest – Bánovce nad Bebravou
Hoci mal Celestial Help Fest tento rok svoje jedenáste pokračovanie, až do tohto roku sa mi ho nepodarilo navštíviť. Tento rok som sa teda v sobotu premiérovo vybrala na jeho návštevu a neľutujem. Festival sa koná v MSKS v Bánovciach nad Bebravou a každoročne sa ho zúčastňujú kapely z okolia a zo Slovenska, ale aj hostia prevažne z Českej republiky. Tento ročník tu odohrali dve české kapely – Anime Torment a Forgotten Silence. Zo slovenskej scény sme si mohli vypočuť Čad, Depresy, Kanál, Thalarion, Narijuana, Sayrayt a na záver večera Falusoid. Nebudem na tomto mieste opisovať celý priebeh večera a jednotlivé výkony kapiel, pretože by toho bolo veľa. Dávam však tento festival do pozornosti všetkým, ktorí v čítaní prišli až sem.
GAIN PARTY 4 – Ataraxia – Killchain – Thorwald – Abortion – Club 777 – Košice
Nedokážem vynechať môj decembrový výlet do Košíc. Ako to už býva, aj tento koncert krátko pred jeho konaním postihla menšia zmena. Namiesto českých Sick Sinus Syndrome vystúpili domáci Killchain. To mne osobne vôbec neprekážalo, naopak, bola som celkom rada, že som ich po dlhšom čase opäť videla. Gain party organizujú chalani z Thorwald, ale podobne ako ďalšie koncerty, ani oni sa nevyhli pauze spôsobenej pandémiou počas minulých rokov. Avšak koniec dobrý, všetko dobré, nakoniec sa podarilo nájsť termín na začiatku decembra a tak som sa na túto už etablovanú „party“ vybrala. Koncert sa uskutočnil v Clube 777, ktorý sa vlastne nachádza nad Collosseum Clubom. Mne osobne tento priestor na menšie koncerty vyhovuje a myslím si, že dobre poslúžil aj pre tento. Počas večera sme mohli v podstate mohli počuť rôzne, svojské formy grind-core. Každá z vystupujúcich kapiel má totiž v sebe aj trochu grind-core elementov, ale po nejakom čase sa priklonili (okrem Thorwald) viac napríklad k death metalu, ako v prípade Killchain. Opäť nebudem bližšie rozpisovať jednotlivé kapely, ale z môjho pohľadu boli všetky sety dobre odohraté. Samozrejme, s pribúdajúcim časom sa aj účastníci viac odviazali a počas setu Thorwald sa rozbehol aj moshpit. Oproti predošlým ročníkom bola možno nižšia účasť, no neubralo to na dobrej priateľskej atmosfére. Možno to spôsobilo zlé počasie, ktoré tento víkend postihlo celé Slovensko, možno decembrový termín? Ktovie. Dúfam, že organizátori to nevzdajú a budú v Gain party pokračovať aj naďalej. Za mňa osobne to bol vydarený večer a ďakujem, že som bola jeho súčasťou.
Memory Error vol. XI
Aj tento rok sa uskutočnil Memory Error v Kanianke. Tentokrát to však boli až dva dni nabité muzikou. Po minuloročnom Memory Error som sa rozhodla, že tento festival nemôžem vynechať. Vzhľadom na to, že všetko podstatné ohľadom neho už bolo povedané v reporte, ktorý napísal Necro a na tomto mieste ho aj pripájam, chcela by som sa len poďakovať za dva skvelé dni, ktoré som tu strávila a rovnako aj za výbornú organizáciu. Držte sa a dúfam, že sa vidíme aj v budúcom roku!
TOHC Fest 2023
Na záver tohto roka som navštívila zimnú verziu kedysi letného festivalu TOHC. Koncert sa konal priamo v Topoľčanoch a ako miesto organizátori zvolili Kultúrny dom, ktorý sa nachádza v centre. Po vstupe do koncertnej sály som zostala dosť prekvapená. Bolo to fakt veľké priestranstvo, ktoré som priznám sa nečakala. Veľké pódium, veľká sála, ktorá bola dokonca predelená veľkými a ťažkými závesmi, pretože pokračuje aj ďalej…V prednej časti sa nachádzala šatňa, bar a stánky s merchom. Vzhľadom na to, že k tomuto festivalu sa vyjadrí vo svojom reporte onedlho rozsiahlejšie Necro, nebudem sa ani v tomto prípade rozpisovať o kapelách. Chcem sa však poďakovať organizátorovi za možnosť sa zúčastniť v rámci Metalexpress a som zvedavá, čo pripraví TOHC crew v budúcom roku.
Na záver chcem ešte raz poďakovať všetkým organizátorom koncertov a festivalov za možnosť zúčastniť sa! Veľmi si vašu prácu vážim, pretože sama viem, aké je to náročné, či už ide o menší festival, alebo o koncert. Verím, že sa na mnohých aj tu spomínaných festivaloch stretneme aj v roku 2024!
NIHIL
Veľmi potešujúce je, že aj tento rok bol v našom podzemí hodne silný, vyšlo veľa skvelých nahrávok. Žiaľ, s recenziami to bolo z mojej strany slabšie a pri písaní tohto zúčtovania som zistil, že väčšinu som spísať nestihol. Ešteže bol čas na počúvanie. Určite niečo dobehnem v budúcom roku, uvidíme, ako sa bude dariť. Nahrávky sú abecedne, naozaj ťažko by som vyberal víťaza, žiadna totiž jednoznačne nevládla.
Acid Force – World Targets In Megadeaths Kapela ma prekvapila, ako sa kompozične a muzikantsky zdokonalila. Komplexný dobre
urobený thrash metal.
Adacta – Dno Adacta s Potkanom za mikrofónom, takže sa zvuk posunul trochu iným smerom ako s Gargamelom. Ale stále je to výborné. Nasrané, inteligentné, premyslené.
Aeon Winds – Night Sky Illuminations Zaujímavý atmo black metal.
Autumn Nostalgie – Awaking Mechanon (split with Hænesy) Blackgaze Autumn Nostalgie si stále drží vysokú kvalitu.
Azutboisuzs – Rituals Of Abyss Lo-fi zvuk a pomerne melodický black metal. Zvláštna temná atmosféra.
Beton – Zombie Mustang Safari Ja viem, je to 2022. Ale dostal som sa k albumu až tento rok a je to masaker. Beton sú jedineční.
Black Hole Constellation – Garden Of Deception Delights Nie úplne metal, je tu hodne elektroniky. Ale temnota a atmosféra poriadna. Pre mňa dosť výzva na počúvanie, ale stojí to za to.
Hyenism – Arma Defensiva Neuchopiteľný (najmä) black metal. Hodne zložité, napriek tomu vyslovene chytľavé momenty nechýbajú.
Iako Bei – Pursuits in 2ife: Vortex Fragoris Progresívny rock, hudba založená na base, saxofóne a klávesoch. Komplikované, ale príjemne melodické, počúvanie na veľakrát.
Jablká & Doom Vol. 4 Veľmi ma potešilo štvrté pokračovanie série Jablká & Doom, ktoré sa venuje slovenskej a českej scéne v oblasti doom, stoner a ďalších príbuzných hnilobných žánroch.
Nerva – Nerva Drsný punk, ktorý sa s ničím nesere. A výborné texty.
Origin Lost – Origins Veľmi dobre urobený metalcore.
Orkrist – LUEA Cesta do fantasy svetov, heavy/black metalové 90. roky, ale šlape to na jednotku.
Raznutra – Skrz Mámor Melodický spev, extrémnejšia inštrumentálna zložka. Avantgardné nálady a hodne originálne.
Theatre Of Human Woe – Disgusting Life, Ugly World Zaujímavá kombinácia DSBM a post metalu. Poriadna depresia, trochu dlhé, ale niekedy sadne.
We Still Here – Drowning Podobne, ako píšem pri Origin Lost: veľmi dobre urobený metalcore.
Čo sa týka zahraničných interpretov, tento rok som viac počúval iné žánre, resp. staršie veci. Novinky mi až tak k srdcu neprirástli, ale skvelé albumy sa bez problémov našli. Najviac som si užil punkové mainstream nahrávky, konkrétne blink-182 v zostave s Tomom, a ostrých Rancid, ktoré som počúval dokola. Čo sa týka tvrdších žánrov, jednoznačne vládli okultní Green Lung a ich cesta po starom Albione. Potešili aj death metalové stálice Internal Suffering, Suffocation a Dying Fetus, ktorých albumy sú naozaj skvelé (Suffo aj bez Franka zabíja). Veľmi príjemne prekvapili In Flames, ktorí opäť nahrali melodeath metalový album. Ostatné albumy sú výberom z rôznych žánrov, ktoré sa častejšie objavili v mojom playliste. Grind masaker Rotten Sound, rocková klasika Extreme, stoner rockový Borracho, hitový prog rock Riverside a black metalové rozjímanie Panopticon. Určite som na niečo zabudol, ale toto by asi stačilo!
Green Lung – This Heathen Land
blink-182 – One More Time…
Rancid – Tomorrow Never Comes
Dying Fetus – Make Them Beg For Death
Internal Suffering – Rituals
Suffocation – Hymns From The Apocrypha
In Flames – Foregone
Godflesh – PURGE
Rotten Sound – Apocalypse
Riverside – ID.Entity
Panopticon – The Rime Of Memory
Borracho – Blurring The Lines Of Reality
Extreme – SIX
JEAN
To byl zase rok! Poučila jsem se z předchozího a skutečně jsem začala novým deskám dávat více pozornosti. O to zděšeněji jsem koukala, když mi došlo, že oproti minulému roku mi prošlo sluchovody skoro trojnásobné množství novinek. I proto jsem byla hodně na vážkách, jak toto sumárko pojmout, protože co si budeme říkat, letos toho vyšla kvanta. Pořadí berte s rezervou, stejně vždy záleží na náladě. Stejně tak nezávisí na kvalitě alba, zdali jsem mu věnovala delší komentář či nikoli a 60 mini slohů určitě číst nechcete. Přeji příjemné čtení!
Zahraniční
1. Godflesh – Purge
Industrial Metal
Album, které mi nesmělo chybět ve sbírce. Máme zde asi nejkratší album Godflesh, industriálních mistrů, kteří si vždy šli svojí vlastní cestou. Na první poslech mě mrzelo menší využívání čistých zpívaných vokálů (počkáte si půlku desky), ale i tak má svoji sílu a emotivnost. Nejvíce si mě okolo prstu omotala dojemná The Father, stejně tak se nemohu nabažit pocitu marnosti, izolace a mizérie v Lazarus Leper. Když hlavní tvůrčí mozek Justin Broadrick v roce 2022 vyšel na světlo s diagnózou autismu a PTSD, hnedka ta specifická temnota v tvorbě Godflesh začala dávat větší smysl.
2. Bell Witch – Future’s Shadow Part 1: The Clandestine Gate
Funeral Doom Metal
Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tato přes 80 minut dlouhá jednoskladbová obludnost se stane jedním z mých nejčastěji poslouchaných letošních alb. Jenže, to by nebyl Bell Witch. Dříve mě tento dvojčlenný projekt nějak míjel, ale letos mi nezbývá nic jiného než uznale a v záhrobním tempu pokývnout hlavou nad jejich výjimečností a talentem. Album působí jako z jiné dimenze, již dlouhé varhanové intro navozuje náboženský zážitek. Dylan Desmond hraje na basu jako nikdo jiný a když už se dostanete k riffové náplni, všimnete si, že toto dílko obsahuje spousty krásných motivů. Stejně tak cením využití chorálních i mrtvolných vokálů. V této uspěchané době, kdy si málokdo k hudbě sedne jako k filmu, působí Tajuplná brána jako zjevení. Na dlouhé cesty vlakem ideální!
3. Rotten Sound – Apocalypse
Grindcore
Vážení, toto je důvod, proč Grindcore milujeme! Těchto 20 minut vás nechá vzpomenout na rané Napalm Death, Regurgitate či Nasum. Stejně jako u předchozích jmenovaných máme co dočinění s legendární kapelou, ale že by jejich pozici utvrzoval pouze letopočet vzniku, o tom nemůže být řeč. Finové jsou ve vrcholné formě, což ostatně předvedli i na Obscene Extreme festu. Album je variabilní a v každé skladbě najdete nějaký zajímavý prvek odlišující ji od ostatních. Neskutečně mě baví práce bubeníka Samiho Latva, taková energie je obdivuhodná.
4. Festerdecay – Reality Rotten to the Core
Goregrind
Japoncům to šlape. Tento debut mě z kraje roku zaujal natolik, že jsem si ho pořídila. Přijde mi, že Festerdecay se povedlo nejen použít dnes již standardní Goregrindové postupy, ale i přinést do nich cosi čerstvého výjimečného, co mě nutí si je dokola pouštět. I ten artwork je už svým způsobem jinde než Reek Of Putrefaction. Velkou silnou zbraní oproti tomu nespočtu imitátorů je rozhodně zvuk a atmosféra – kdyby mi někdo řekl, že toto nahráli někdy v roce 2022, neuvěřím mu. A snad nikomu se ještě nepovedlo takto zvukově napodobit ROP, co se toho pověstného dunění týče. Tento kus masa si nenechte ujít.
5. Nithing – Agonal Hymns
Brutal Death Metal
Nithing je jednočlenný projekt Matta Kilnera, kterého můžete znát např. z legendárních Gorgasm. Materiál pro Agonal Hymns prý ležel ve skladatelském šuplíku delší dobu, k čemuž neznám důvod, přesto si myslím, že pozdější vydání bylo ku prospěchu. S rozdílem pár let je publikum zas o kus otrlejší. K tomuto albu najdete na webu kladné recenze i pozitivní ohlasy a já se tomu upřímně vůbec nedivím. Kdo se pohybuje v Brutal Death metalu, musí zákonitě cítit, že projektem Nithing se podařilo hranice žánru posunout zase o kus dál. Najdete zde čirou, přesto svým způsobem zapamatovatelnou brutalitu, kreativní využívání zvláštních zvuků, naefektovaných sól, naprosto nechutné vokály a bubenické šílenství. Při poslechu máte pocit, že kytary jsou naladěny kdesi do Z standard. Úžasný kousek, který mě letos velmi potěšil.
6. Suffocation – Hymns From The Apocrypha
Technical/Brutal Death Metal
Na první album Suffocation bez frontmana Franka Mullena čekaly zástupy zvědavých otrlých uší. Půjdou přidušenci do kopru? Jsou to vůbec ještě Suffocation? Myslím, že hymny drtivé většině fanoušků jasně vmetly do ksichtů, že se obávali zbytečně. Máme co dočinění s monstrózní deskou, která stále vzdává hold starým kultovním počinům, ale zároveň umí naprosto ladně užívat modernějších prostředků a zvuku. A naprosto bez ostychu se přiznávám, že vokály Rickyho Myerse mě baví ještě více než ty Mullenovy, ačkoli jeho typické sekání dlaněmi na koncertech nikdo nenahradí. Nemohu se ubránit dojmu, že Suffocation a Dying Fetus užívají stejné opium proti stárnutí.
7. Dying Fetus – Make Them Beg For Death
Technical/Brutal Death Metal
Nechápu, jak je to možné, že jsou Dying Fetus schopní s léty stále stoupat v kvalitě. Předchozí Wrong One to Fuck With jsem brala jako pomyslný vrchol jejich kariéry a oni pak přijdou s tímhle. Stále staví na svých osvědčených ingrediencích, ale ani omylem nepůsobí vyčpěle. Ty breakdowny jako např. ten v Raised in Victory jsou smrtící. Krásná práce, na jejíž živé provedení se těším ještě více.
8. Phlebotomized – Clouds Of Confusion
Progressive Death/Doom Metal
Když přijde řeč na nizozemský Death Metal, většině pravděpodobně naskočí v mysli zabijáci alá Asphyx, Pestilence či Thanatos, ale Phlebotomized vždy byli jakýmsi skrytým drahokamem. Jen zůstává rozum stát nad tím, jak fresh jejich tvorba působí. Nebojí se ničeho a jejich novátorský přístup opravdu stojí za obdiv. Dokáží překračovat pomyslné žánrové hranice, aniž by se z nich stala chaotická avantgarda – ve skutečnosti je jejich hudba příjemným pohlazením. Těžko vybrat nejlepší skladby, album si hraje se spoustou různých nálad. Jsem neskutečně vděčná magazínu Pařát, že jsem díky němu měla šanci na tyto mistry narazit.
9. Extermination Dismemberment – Dehumanization Protocol
Slamming Brutal Death Metal
Délka 57 minut by vás u Slamového alba mohla vystrašit, ale nenechte se zmást, má to svůj důvod – tito běloruští řezníci si neskutečně vyhráli s apokalyptickými samply, které nevyužili pouze jako pochybná intra, ale doplňují jimi stavby skladeb celkově. Až bych se nebála toto album nazvat jako Epic Slam, či něco podobného. Jinak nechybí pro tuto kapelu typické bass dropy a naprosto nelidský nechutný vokál. Celkově, když vezmete v potaz, že Slam je hudebně docela omezující žánr, Extermination Dismemberment ho dokázali osvěžit na maximum. A se vší láskou ke Kraanium, toto album je o 3 levely výše.
10. Sanguisugabogg – Homicidal Ecstasy
Death Metal/Goregrind
Desku těchto hnusáků jsem hodně poslouchala v době čerstvě po vydání a pak přišla snad devítiměsíční pauza. Kam se ten čas poděl? Vzhledem k tomu, o jaké sebrance se bavíme, nepochybně byl pohlcen tou nejšpinavější nejshnilejší stokou v USA. Každopádně, tato stoka slouží k pořádání zombie party, protože mě až překvapilo, jak moc mě po takové době tato mršina baví. Kapela pravděpodobně čerpá z Cannibal Corpse, ale vše dělá tak primitivním špinavým způsobem, že má chvílemi velmi blízko i k Slamovým spolkům alá Amputated či Devourment. Upřímně nechápu, proč se tato kapela tak často stává terčem kritiky. Věřím, že potěší i fanoušky Goregrindů.
11. Cattle Decapitation – Terrasite
Technical Death Metal/Deathgrind
První album Cattle Decapitation, které mě přesvědčilo hned a že mi spadla brada. Už jsem se setkala i s názory, že je toto jakási vylouhovaná verze předchozích počinů. Je dost možné, že CD vkročili do stravitelnější polohy, jinak si nedovedu vysvětlit, že mě oproti předchozím toto dílko chytlo tak rychle, ale že by se jednalo o nějaký čajíček? Vyčistěte si uši! Apokalyptická atmosféra působí reálně, až z toho mrazí. Obdivuhodná je jejich schopnost přecházet z nejextrémnějších sypců do tak emotivních poloh jako je např. refrén Scourge of the Offspring. Tímto docela připomínají šílené Anaal Nathrakh.
12. Nothingness – Supraliminal
Death Metal
Příjemné překvapení se dostavilo od alba, které jsem během roku úspěšně ignorovala s tím, že asi nepůjde o nic zajímavého. Revoluce se nekoná, ale doprčic, to je žrádlo! Zdání klame a po důkladnějším poslechu odhalíte, že kapela si vlastně se svými vlivy docela hraje a dovede vymyslet variabilní skladby se škálou různých nálad. Ze skladby Beacon Of Loss mi spadla brada, krásná temná balada, která graduje, dojímá, omotává si posluchače příjemnými melodiemi. Důkaz, že nemusíte neustále kopírovat Entombed a že mrtvolné řemeslo lze dělat i jinak. Na celém albu jinak naprosto září bubeník, až mě překvapuje, že jde o relativně novou tvář. Moc se povedl i přirozený zvuk, album dýchá a lehce se poslouchá.
13. Physique – Again
Crust Punk, D-beat
Američtí šílenci Physique to táhnou od roku 2016, avšak já se s nimi s
etkala až nyní. No, co k tomu říct? Lepší pozdě, než nikdy! Takto si představuji ideální Punk – agresivní, špinavý, buldozerující, vzdávající hold klasickým Crustovým kapelám typu Doom, a to nejen logem. Album srší energií, a donutí vás běhat o život v pomyslném koncertním kotli. Hodně se mi líbí i zvukové pojetí vokálu, který do celkové hudby vnáší dávku noisového bordelu. Nic novátorského, ale svoji geniálnost to má, pro prohnilá crustová ušiska je Again příjemnou laskominou. Řekněte někdo Čurbymu, ať je kouká pozvat na Obscene Extreme.
14. Vomi Noir – L’Innommable Remugle et la Mélopée Cavernuleuse des Râles Agoniques
Goregrind
Tento roztomile minimalisticky pojmenovaný kotouček pochází od francouzských řezníků Vomi Noir. Správně vám přečtu tak maximálně název vydavatele, ale to není podstatné – i negramotné jelito poslechem tohoto dvacetiminutového kousku snadno pochopí, zač je toho Goregrind. Opravdu, Vomi Noir mi nikdy předtím nepřišli jako nějaká echt výrazná kapela, ale zde se jim povedlo předvést vše, co je na tomto žánru nejlepší – psychedelická krátká sóla, vokálně-blastbeatový chaos alá Last Days of Humanity či příjemné groovy riffy kdesi z debutu Carcass. Opravdu příjemná záležitost.
15. Gendo Ikari – Rokubungi
Grindcore
Ačkoli jsem název této bandy potkávala již delší dobu, k uchu se mi dostávají teprve teď – a jaká to náhodička, že letos vydali první delší nahrávku! Vážení, toto je dobrá psychojízda, ve Skotsku se toho nebáli. A i zde platí, že album zní tak, jak vypadá. Hnedle úvodní basov
é tony vás rozdrtí na prášek. Kapele se podařilo pracovat s atmosférou, techničtějšími riffy a celkově těch 25 minut uteče jako voda, opravdu příjemný kreativní kousek. Doporučuji fanouškům Wormrot, Pig Destroyer či Agoraphobic Nosebleed.
16. Organ Dealer – The Weight of Being
Grindcore
Grindcore je terapie. Ta nejlepší terapie, když vás tíží samotná váha vašeho bytí. Nejlepší medicínu pro vás mají jednoznačně američtí Organ Dealer. Opět se jedná o propracovaný mazec, který však umí udeřit kam má. Oproti předešlým Gendo Ikari se nepouští do žádných experimentů, sypou spíše rovnoměrně, ale energie jim nechybí a bez obav se mohou přiblížit kvalitě Rotten Sound a jiných provařenějších jmen.
17. Torsofuck – Postpartum Exstasy
Goregrind/Slam
Tyhle Finy a jejich zhudebněnou demenci buďto milujete nebo nesnášíte. Já jakožto fanoušek největších šmakulád jsem byla ohlášením o novém albu po 18 letech příjemně potěšená. A věřte, nevěřte, hudebně se neudává oproti předchůdci žádná extrémní změna. Záměrně nelidské bicí blastbeatují ostošest, vokály jsou stále stejně nechutné a basa imituje kostlivce padajícího ze schodů. Kytary se drží slamových houpaček, čímž mi dosti připomínají Amputated či Sanguisugabogg. U srdíčka zahřejí i nejpomalejší momenty (např. Amputated Tits, The Pig), kdy album dostává temný nádech. Ano, těch zbytečně dlouhých otravných samplů mohlo být méně, ale prasečinu zvládli na výbornou.
18. Tetragrammacide – Typho-Tantric Aphorisms from the Arachneophidian Qur’an
Death/Black Metal, Noise
Během prvních pár tónů jsem byla trošku zklamaná – toto není ta extrémně hlučná temná smršť, co si pamatuji z EP Typhonian Wormholes. Ale již okolo desáté minuty si mě tito údajně indičtí chlapíci omotali okolo prstu. Intenzivní masakr, který umí využívat neustálé napětí, agresi a všelijaké zašmodrchané riffy vzdávající hold francouzským avantgardním Black metalovým kapelám. A to vše pod motorem Davida Billia, bubeníka Brutal Death metalových Antropofagus či Putridity, takže si tu palbu dovedete představit. Nile na steroidech.
19. Cystgurgle – Exquisite Macerated Tissue Slippage and Full-Body Degloving Under Extreme Circumstances of Accelerated Putrefaction
Goregrind/Gorenoise
Další album, které jsem hodně poslouchala již okolo zveřejnění. Nevím, jak moc jsem psychicky v pořádku, ale dokonce mě tento skvost s odstupem chytil ještě více. Thajští Cystgurgle se hrdě plácají v hnusu, který posouvají o kousek dál. Ty čtyři tracky v podobě reportáží popisujících, co se vlastně stalo na scéně na obalu alba, vám zakroutí žaludkem. Vtipné je, že album pravděpodobně dohraje dříve, než budete schopní přečíst názvy všech skladeb, ty jsou podobně obludné jako název úvodní. Zbylých 19 hudebních výplachů dominovaných především plechovkovými blasty (dílo bubeníka Polwacha Beokhaimook) a zvracejícími vokály stojí za to, snad jen ty kytary mohly být víc nahlas. Jestli vám Putrefaction in Progress od Last Days Of Humanity přijde jako pohodové album, dejte této kopě mrtvol poslech. Pokud ne, radši se jí vyhněte obloukem mílovými kroky.
20. Cadavoracity – Cadavoracity
Brutal Death Metal
Novinka z Indonésie, ačkoli bubeníkem není nikdo jiný než thajský magor Polwach Beokhaimook. Opět zde máme blastbeatový nepředvídatelný extrém, který lze připodobnit např. k Encenathrakh a podobným pochybným improvizačním spolkům. Opět to asi není dílko pro každého, ale rozhodně je dalším evolučním levelem, kam se v hudební násilnosti dá zajít.
21. Khanate – To Be Cruel
Drone Doom
Tento kousek opravdu není pro každého. Pokud si však hovíte v nekonečných kytarových vibracích alá Sunn O))), Khanate s comebackovým albem by vás mohli zaujmout. Temné plochy plné nechutného napětí mají efekt sedícího démona na vaší hrudi. Přesto, pokud jste tak trochu mešuge, pravděpodobně si u toho hezky odpočinete. Cestu si k této partičce pravděpodobně nenajdete hnedka – stále se po mnoha posleších nemohu rozhodnout, zdali mi takto ztrápené vokály sedí. Přesto, pokud vás nahrávka masochisticky nutí k repeticím, určitě má něco do sebe.
22. Putridity – Greedy Gory Gluttony
Brutal Death Metal
Libujete si v bandách typu Brodequin, Devourment…? Zbystřete, protože tu máme dalšího kandidáta na jednu z nejvíce heavy kapel současnosti. Těchto 13 minut vám rozšlápne obličej s podobnou lehkostí jako průměrná černá díra. Italským Putridity v poslední době narůstá popularita a vůbec se tomu nedivím. Nabízí nám chaotičtější střih Brutal Deathu s občasnými slamy, a houpačkami, ale spíše se žene kupředu. Co na to říct? Když se zaposloucháte, ten vokál je naprosto monstrózní. Jinak se mi zamlouvá poměrně hlasitá basa, která se nenechala zahanbit vůči už takto vražedným kytarám a nelidským bicím (v dobrém smyslu – zvukově jsou až překvapivě přirozené). Ano, toto je povinnost pro každého maniaka. A ten cover Cannibal Corpse!
23. Kraanium – Scriptures of Vicennial Defilement
Slamming Brutal Death Metal
Držte si nafukovací kladiva, protože letos nám Kraanium naložili řádnou porci masa. Předchozí Slamchóza mě ze židle příliš nezvedla, ale tento skvost je krok správným směrem. Na první poslech mě trklo, že má album dost podobný vibe jako Obscene Majesty od božských Devourment. Kraanium na vás povalí jeden tučný riff za druhým a donutí vás prohnout se v kolenou (i kdyby ke zvracení). Celkově, nahrávka má neskutečně příjemný a poměrně živý zvuk, což těmto prasečinám jedině sedne.
24. Profane Order – One Nightmare Unto Another
Bestial Black Metal
Libujete si ve smečkách typu Archgoat, Antichrist Siege Machine…? Zbystřete, neboť tu máme relativně mladou krev, která do nástrojů jebe jako by se blížily jejich poslední dny. Těch nesvatých 25 minut uteče jako voda. Zvuk je příjemný, přirozený, ale překvapivě srozumitelný. Zároveň stojí za vypíchnutí, že se nesnažili recyklovat jeden riff Blasphemy dokola, ale reálně si hrají s různými vlivy. Tomu říkám kvalitní vyhlazovačka.
25. Cryptopsy – As Gommorah Burns
Brutal/Technical Death Metal
Pro mnohé se jedná o z nejbrutálnějších kapel, pro jiné jsou spíše dobrým předmětem k diskusi. Je však jasné, že návrat s plnohodnotným albem po 11 letech podnítí zvědavost v každém. A co nám noví Cryptopsy nabízí? Na jednu stranu se stále drží těch svých typických zuřivých momentů alá blastbeat + zpěvákův epileptický záchvat, které známe již od prvních alb, na druhé straně však disponují modernějšími zbraněmi a poněkud sterilnějším ostřím. Vlastně, všechny skladby jsou výborné a o kvalitě muzikantů nelze pochybovat. Přesto je tu malý háček – umí napsat chytlavé riffy a přijít se zajímavými momenty, avšak moderní přeleštěnou produkcí se pomalu blíží k megamozek kapelám typu Archspire, což rozhodně nebude příjemné každému. Přesto, album mi přijde povedené a společně s předchozími dvěma EP patří k tomu nejlepšímu, s čím Cryptopsy během pozdější kariéry přišli. Ale příště prosím trochu víc špíny!
26. Lipoma – Odes To Suffering
Goregrind/Melodic Death Metal
Album, které se neslo na pěkné vlně internetového opěvování. Člověk by si dle estetiky tipl dalšího klona Carcass, ale opak je pravdou. Tento kotouček stvořený jediným tvůrčím mozkem mi pěkně pomátl vnímání. Prvně mě praštil do uší pocit povědomosti – no nene, toto zní jako Lymphatic Phlegm, ti se melodií nikdy nebáli. Ale Lipoma? Ta se vskutku nebála ničeho a chvílemi budete mít pocit, že vám někdo mezi tím vším chrchlavým bubláním pustil Dissection či Immortal. Zatím nedovedu plně posoudit sílu tohoto počinu, ale něco do sebe má rozhodně, poměrně výjimečná věc. A pak, že se Goregrind vůbec nevyvíjí!
27. Acid King – Beyond Vision
Stoner Doom Metal
Opět se pohodlně usaďte, podpalte kadilo sycené Tetrahydrokanabinolem a otevřete své třetí oko (či jiné svěrače, dle libosti). Jste-li alespoň trošku obeznámení s kapelami tohoto typu, jistě vám neuniklo, že Acid King v čele s frontmankou Lori, už lze lehce považovat za veterány. Že by však jejich hudba utrpěla nějakou korozí se vskutku říci nedá. Předešlé Middle of Nowhere, Center of Everywhere chovám ve svém srdíčku velmi vysoko. I zde je zpěv Lori stále příjemný, procítěný, bez jakýchkoli ztrát. Album si hodně hraje s ozvěnami, psychedelickými zvuky, instrumentálkami, či kytarovými brnkačkami (trošku slyším Yob). Rozhodně je oproti svému předchůdci méně písničkové, spíše působí jako atmosférický celek ale satanužel, u nich mě to baví o něco méně.
Další (převážně) smrtelné dobroty
- Autopsy – Ashes, Organs, Blood & Crypts 9/10
- Bastard Grave – Vortex Of Disgust 8/10
- Corpsessed – Skeletal Grotesquery (live) 8/10
- Haggus – What’s Your Excuse? 7/10
- Hyperdontia – Deranged EP 9/10
- Memoriam – Rise to Power 7/10
- Molested Divinity – The Primordial 8/10
- Obituary – Dying Of Everything 7/10
Černota
- Dødheimsgard – Black Medium Current 8/10
- Hellripper – Warlocks Grim & Withered Hags 9/10
- Immortal – War Against All 7/10
- Kostnatění – Úpal 10/10
- Taake – Et Hav av Avstand 8/10
- Tsjuder – Helvegr 9/10
Co zklamalo
Incantation – Unholy Deification
Album se krásně poslouchá, ale na poměry Incantation se zdá docela mdlé, ne, a ne do mě zaseknout své proklaté tesáky. Je ale dost možné, že zrovna zde pomůže čas.
Xasthur – Inevitably Dark
Na jednu stranu bychom mohli slavit, že se Xasthur nečekaně vrátil k Black metalovému výrazivu, ale celé to působí jako neuchopitelná hromada nápadů, což je strašná škoda, Maleficovo hraní je samo o sobě jedinečné.
Cannibal Corpse – Chaos Horrific
Novince se nedají upřít výborná kytarová sóla, či klasicky práce basáka Webstera, ale celkově mi album nepřijde příliš zajímavé či hitové, minimálně oproti předchozímu Violence Unimagined, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy vytvořili.
Vomitory – All Heads Are Gonna Roll
Opět album, u kterého byste si řekli, že na něm vlastně není nic špatně, ale na to, že se jedná o zavedené řezníky, ničím nevyčnívá.
Fatuous Rump – I Am at Your Disposal
Kapela hyperaktivního vokálního mistra Larryho Wanga. Předchozí počin se zdál jako nekonečná party mezi těly nemrtvých, zde se dočkáte pouze zbytků cukajících končetin na podlaze.
Necroticgorebeast – Repugnant
Hudebně výborné album se správně výstižným znepokojujícím obalem. Příjemné je i svým docela organickým zvukem. Satanužel, všechno to sráží neskutečně jednotvárný vokalista, kterému jako by někdo zapomněl ukázat, že může používat i více, než jednu slabiku.
CZ/SK scéna
1. NĀV – Trpte
Black Metal
Pokud jste se ještě s touto partičkou nesetkali, doporučuji doplnit si vzdělání. Máme zde totiž album, které je neobyčejně kreativní, aniž by přehnaně zešílelo. Zároveň si NĀV dokázali vytvořit velmi osobitý projev, což je v dnešní době stále náročnějším úkolem. Již předchozí Arcizlo ukazovalo, jakými zbraněmi tato jihočeská smečka disponuje, a nyní jako by se jich ujali s ještě většími schopnostmi. Ať už punkovější Usurpator či vokálně epicky zakončený Vesmír, věřím, že si každý něco najde. Kapela celkově klade důraz na rozmanité skladby. Myslím si, že opus Trpte je jasným důkazem, že české kapely kvalitou dávno dohnaly ty zahraniční.
2. Lycanthrophy – On The Verge Of Apocalypse
Powerviolence/Grindcore
Legendární smečka, která má již mnoho za sebou, ale energie jim slyšitelně nechybí. Pamatuji si, jaký kvalitní bordel předvedli na Obscene Extreme festu 2021, radši jsem se schovala na kraj, aby mi nějaké ty kosti zbyly. Tuto povahu v podstatě vystihuje i letošní nahrávka, krásných 18 skladeb v 18 minutách. Brutální změny tempa, nekonečné blastbeaty a neustálý konflikt mezi hlubokými a uječenými vokály. Opět kvalitní vyhlazovačka a asi jedna z nejlepších v tomto roce.
3. Milligan – Play Me
Death Metal
I s několikaměsíčním odstupem si stojím za tím, že je toto jedna z nejzábavnějších Death metalových desek letošního roku.
Obsáhlejší rozbor najdete zde: Recenze – Milligan – Play Me (2023) | MetalExpress
4. Sick Sinus Syndrome – Swarming of Sickness
Goregrind
Když se Sick Sinus Syndrome v roce 2021 z ničeho nic vyloupli s debutem, vlna „hajpu“ a propagace neminula skoro nikoho. Jedni nadšeně přikyvovali k oživení starých Carcass, či přímo Malignant Tumour a Pathologist, druhý tábor nevěřícně kroutil hlavou, že toto „nestydaté kopírování“ ještě někoho baví. Mi se debut upřímně nezdál až jako taková očividná kopírka a spíše jsem si ten masakr užívala jako Regurgitate worship. Pokud však jde o Swarming Of Sickness, s ním se partička Bilos a spol. okatě přiblížila i odlehčenějším tvůrčím obdobím Carcass a lehoulince ubrala z plynu. Zdali je to dobře či špatně, toť je dobrá otázka. Ačkoli mě předchůdce svojí syrovostí bavil o trochu víc, album nabízí výborné skladby i povedené násilné výhřezy, hezky se poslouchá a jakožto milovník žánru dávám palec hore.
5. Skiplife – s/t
Powerviolence
Uznávám, že kvalita v oblasti té nejrychlejší nejnasranější hudby se naší kotlině upřít nedá. Důkazem je i tento desetiminutový kotouček Skiplife. Jako první mi při poslechu naskočí legendární Infest, přesto si však Skiplife razí svoji cestičku. Energické exploze, blastbeaty, precizní neúnavná práce bubeníka, epileptické riffy, a to vše zabalené v parádním ostrém, ale srozumitelném zvuku. Semtam nás rozptýlí nějaký ten krátký sample, v intru třeba moudrost Dana Lilkera, jinak se nemilosrdně valí kupředu. A i vzhledem k povaze žánru musím říct, že ty mininářezy jsou dosti variabilní. Toto má s ohledem na svoji cílovou skupinu světový potenciál.
6. LilixElbe / Terminator X split
Powerviolence
Neexistuje lepší žánr na vybití vzteku než Powerviolence. Jde vidět, že našinci o tom vědí své a kapel tohoto ražení u nás najdete poměrně hodně. Zde máme co dočinění s plzeňskou smečkou LiliXElbe a s pražskými Terminator X. U LilixElbe lze dle samplů soudit, že se nebojí nadsázky, protože sampl z Asterixe a Obelixe je opravdu ta poslední věc, co bych čekala u Powerviolence kapely. Co se týče Terminator X, měla jsem tu čest je vidět řádit živě v rámci Stop & Go a uznávám, že byli výborní, což se jim povedlo přenést i na tento vinyl. A navíc, jedná se o debutovou práci sympatické zpěvačky Aničky u této kapely. Každopádně, její hyperagresivní projev by vám uprostřed noci už tak přívětivý nepřipadal. Obě kapely vám to v rámci 11 minut naklepou, že se nepoznáte, těžko říct, která strana hraje nasraněji. U obou se taktéž střídají minimálně dva různé vokály. Nu, prostě masakr, co k tomu víc říct.
7. Moonlight Seance – Sealed
Black Metal
Vsadím se, že málokdo měl do této chvíle tucha o existenci této kapely. V nejhlubším undergroundu jméno Moonlight Seance zůstávalo z dobrého důvodu – v prvotní fázi existence, během které vznikla dema, se vlastně jednalo o improvizační sranda projekt lidí, z nichž např. bubeník seděl za bicíma poprvé. Později však dochází ke skoro kompletní obměně sestavy, z níž zůstává původní pouze nadšenec Agäres, který dle mého jednou bude tím člověkem s 20 projekty v zádech. Ráda bych podotkla, že ze sestavy nikomu ještě nebylo ani 18. I proto EP Sealed, které již má vážnější kontury, příjemně překvapí. Za vyzdvihnutí rozhodně stojí fakt, že celkový výsledek zní tak povedeně vzhledem k totálně amatérským podmínkám vzniku. Těch 17 minut se poslouchá krásně a vlastně každá skladba obsahuje zajímavé momenty a řekla bych, že i žánrové přesahy (využití čistého zpěvu, jednoho techničtějšího sóla či závěrečný Dungeon synth). Myslím, že punc zvláštnosti nahrávce dodává i fakt, že naprogramované bicí nevymýšlel bubeník, tudíž tvůrcem byla mysl nezkažená klasickými postupy, ačkoli by semtam možná bodly. I opakované poslechy Sealed mě potěšily a těším se, co nabídnou v budoucnu.
8. Ora Lamae – Dark Depressive Reality
Black Metal
Tato nahrávka ležela v šuplíku 15 let a spatřila světlo světa až letos. V čele projektu stojí Nagard, který běžně drtí smrtící řemeslo ve válečně zaměrených D.M.C. či v Brutal Death metalových rouhačích Cranial Carnage. Větším překvapením však pro mě bylo hostování Honzy Kapáka, jednoho z nejaktivnějších metalových muzikantů u nás. Kromě studia Hellsound, kde nahrávaly kapely od Faüst po Sekeromlat, se sám muzikantsky podílel na nespočtu projektů. To, že bubnoval na Black Metal ist Krieg od Nargaroth je pro mě překvapení asi největší.
Ora Lamae (Ostří čepele) nám na tomto albu nabízí materiál v duchu Dissection, které evokuje asi i namodralý obal. Je to porce vyspělého Melodic Death/Blacku, která zaujme i zvláštními, semtam šílenými sóly evokujícími Morbid Angel či Gorguts. Kromě krásných melodií album nabízí i notnou dávku agrese.
