Recenzia – Bongsilisk – The Hash Club – 2022
feb02

Recenzia – Bongsilisk – The Hash Club – 2022

Zverejnené v feb 2, 2023

V lahodne zadymenom podzemí sa to hemží rôznymi potvorami. Z Weedsconsimu, teda pardón, z Wisconsinu sa naťahuje Bongzilla, u našich poľských susedov vyludzuje pekelné riffy Belzebong a jeden zaujímavý tvor sa udomácnil aj v našich končinách. Tmavými priestormi sa plazí Bongsilisk a hlási sa s debutovým EP The Hash Club. Nahrávka vyšla pred rokom, ale keďže som sa k nej dostal až neskôr a zároveň mi dosť času trvalo napísanie recenzie, text čítate až teraz. Beriem to ako dobehnutie vecí z roku 2022, ktoré sa oplatia počúvať. A tajomne pôsobiace zoskupenie Bongsilisk do tejto skupiny určite patrí. Neviem, kto kapelu tvorí, môžete pátrať, ak chcete. Štýlové zaradenie ako stoner doom metal veľmi dobre vystihuje hudbu Bongsilisk. Žáner sa na prílišnú inováciu nehrá, aj keď výnimky sa vždy nájdu. Ide viac o vytvorenie tej správnej hypnotickej atmosféry s využitím ťažkých gitarových riffov, duniacej basy a tvrdých úderov bicích, to všetko v rozvážnom tempe. EP The Hash Club takýto materiál prináša v bohatej miere, síce len tri skladby, ale je to takmer polhodina hudby. Žiadny vokál, čisto inštrumentálne kompozície sú doplnené len pár krátkymi samplami. Rozvážne začínajúca jednotka T je mohutná, valivá, obmieňa sa len jemne a v plnej miere využíva hypnotickú monotónnosť. Základný riff krásne dopĺňa vysoký tón, ktorý sa vinie v úzadí, tento súzvuk spôsobuje zimomriavky a dvíha kvalitu o level vyššie. Dvojka H je o poznanie svižnejšia, variabilnejšia a chytľavejšia. Deje sa toho dosť, tempo sa viackrát vystrieda a skladba ukazuje iný prístup k stoner doomu ako predchádzajúca. Tretia C sa vráti k pomalému tempu, ktoré sa rozbehne až ku koncu. Využíva aj podobné prostriedky ako úvodná T. Necelá polhodina ubehne neuveriteľne rýchlo a žiadne zívanie a nuda nehrozí. Určite ste si všimli tematicky vhodné pomenovanie skladieb, teda T, H a C. Na fyzickom nosiči takto priamo nazvané nie sú, ale digitálna distribúcia hovorí jasne. CD je spracované jednoducho, ale vkusne a všetkým stoner nadšencom ho odporúčam na doplnenie zbierky. Zvukovo je nahrávka na slušnom štandarde, hodne profesionálna a ťažko niečo vyčítať. Hudobne neprináša The Hash Club nič zásadné, nové alebo inovatívne, ale to nebolo ani zámerom, ani to nikto nechce. Bongsilisk hrajú inštrumentálny stoner doom metal vysokej kvality a spĺňajú všetko, čo by som od takejto hudby očakával. Bonusom sú zaujímavé nápady a hypnotická, možno až prekvapivo temná atmosféra. Nemám problém CD otočiť viackrát za sebou a to veľa naznačuje! Kontakt: https://bongsilisk.bandcamp.com/ Hodnotenie: 7/10 The Hash Club by...

Čítaj ďalej
Recenze – Bambulkyne Dobrodružstvá – Chaloupka Děda Josefa (2022)
jan31

Recenze – Bambulkyne Dobrodružstvá – Chaloupka Děda Josefa (2022)

Zverejnené v jan 31, 2023

  Co nám to sem spadlo za výkvět? Snad ne obrovský banán pomazaný neidentifikovatelným hnědým lubrikantem, aby nám všem rozprášil zasmrádlé vchody do chaloupek? Tito pražští blázni o sobě dali poprvé více vědět v roce 2016 s (E)píčkem The Wrath of Grandpa Joseph. Já se s nimi však v rámci této recenze potkávám poprvé, tudíž jsem byla velmi zvědavá, co na mě kluci vybalí. A skutečně, vytasili se s 12 Banánky v čokoládě, které mimochodem doprovodil i velice vkusný a střízlivý klip, který nám o kapele prozradí mnoho (link pod článkem). Kdo se s nimi též ještě nesetkal, toho pravděpodobně praští do nosu exhibicionistická image jednotlivých členů, odvaha šokovat a tvořit co největší bizár. Samotný koncept kapely vás zavede do roku 1982 na Slovensko, kdy dědovi Jozefovi dorazil obrovský balík s malou holčičkou, Bambulkou z Bambulkova. Dědo Jozef se ujme výchovy oné Bambulky, které k němu záhy získá pochybně blízký vztah, a tak dochází k nekorektním a zde radši nekomentovatelným událostem, však si to sami radši pusťte. Hudebně se Bambulkyne Dobrodružstvá označují za Gore rock’n’roll grind, což je vystihující, na albu zaslechnete mnoho riffů, které vás myslí zavedou pravděpodobně k Venom či Motorhead, tvrdě metalové kytarové hraní zde prakticky nenajdete. Odlehčeným přístupem mi připomínají další gore taneční bandu Ejakulující Kokos či spolky alá Rompeprop či Gutalax, které mimochodem uvádí jako svoji inspiraci. Celé album je prošpikované různými krátkými dialogy a zpívánkami s Bambulkou, prostě svět plný sluníčka. Za zmínku stojí i názvy skladeb – Pomsta Obří Čokodíry, Krtek Bez Kalhotek v Respirátoru či Potratová Pomazánka, ta samotná mi přijde asi jako nejsilnější kus.  Nemůžu říct, že by celé album jelo jako kolovrátek, zatímco 12 Banánků v čokoládě je spíš klidnější položkou a dá vám prostor se kochat krásnými těly protagonistů v klipu, v kousku Krtek Bez Kalhotek v Respirátoru vás pro změnu probudí splašená saxofonová vsuvka. Už je otázkou, jak se postavíte ke dvacetiminutovému vtípku Dick in O, postaveném na jednom motivu, na mě působí jako úspěšná zacpávačka B strany na kazetě. Mimochodem, je dostupné i počtem limitované kazetové vydání zabalené v papírové chaloupce, což by mohlo sběratele skvostů zaujmout. Když se ještě vrátím k výše zmíněným Rompeprop či Gutalax, v porovnání s nimi a tvorbou těchto zelenáčů přicházím k jádru problému. Jedna věc je vtipná prezentace a nadsázka, ale pouze na tom se stavět nedá. Zatímco Gutalax vyzve k tanci a běsnění svojí řízností, jakási jiskra či moment, který vás chytne za koule, tomuto albu prostě chybí a ačkoli jsem fanoušek kdejakých bizardností, Chaloupka Děda Josefa si mě příliš nezískala ani po více posleších. Nenacházím nic, co by mě více nutilo okouknout i ostatní položky z jejich repertoáru. Na druhou stranu oceňuji, že se toho...

Čítaj ďalej
Recenze – Godless Truth – Godless Truth (2022)
dec21

Recenze – Godless Truth – Godless Truth (2022)

Zverejnené v dec 21, 2022

Jsme nejspíš posledním zinem, který si posvítí na Godless Truth v letošním roce, ale neviděla bych v tom problém, protože o tomto díle se bude mluvit asi ještě dlouho. Nechci tu příliš opakovat informace z ostatních recenzí (kterých jsem během roku načetla hojně, aniž by mě napadlo, že mi album přistane na bedrech také), takže úvodem jen stručně. Pokud jste se s těmito zabijáky ještě nepotkali, tak zbystřete, jedná se totiž o smečku z Olomouce, která je aktivní již od roku 1994 a od začátku se pohybuje v Death metalových vodách, avšak z brutálnějšího a zatěžkanějšího stylu došlo k tranzici do precizního Technického Death metalu po radikálním vyhozením všech členů kytaristou Švanym a nahrazením kompletně novými tvářemi. A ještě nutno dodat, že na tento self-titled kousek se od přechůdce Arrogance of Supreme Power čekalo 18 let, tudíž očekávání byla veliká a na místě. Kterým směrem si Godless Truth namířili vám již napoví jména hostujících muzikantů, kteří přispěli svým kytarovým umem, druhou skladbu obohatil Rafael Trujillo, který se nám v roce 2018 blýskl na albu Diluvium od technických mágů Obscura, a mimo to se hraní na kytaru věnuje i v rámci vzdělávacích institucí. Příspěvkem v osmé skladbě není nikdo jiný než Joe Haley, který to od roku 1999 táhne s Psycroptic a má hroudu dalších projektů. Musím se však přiznat, že forma, jakou pojali Godless Truth tento virtuozní typ hudby, mi je o něco sympatičtější než u dvou slavnějších zmiňovaných band, ti se totiž i přes nepopřitelnou techničnost pevně drží zapamatovatelnosti a větší stravitelnosti skladeb, žádná bezemoční kytarová honírna alá Yngwie Malmsteen či BrainDrill se nekoná. Toto album mi dělalo společnost během roku již mnohokrát a každý poslech probíhal prakticky stejně – u každé skladby jsem prohlásila, že je tou nejlepší, a to samé se opakovalo znova a znova, dokud jsem zmateně nekoukala, že se hrací čas naplnil, který je vskutku skromných 33 minut dlouhý.  S odstupem času si však místo na výsluní našla trojice Bred in Greed, The Eyechain a RIP Cage. Při poslechu Bred In Greed jsem si naprosto vážně chrochtala, že to album The Sound of Perseverance je stejně strašně dobrý. Chybička se vloudila, nevadí. Nemá cenu zde pitvat každou skladbu zvlášť, to už stejně udělalo asi více rozvášněných recenzentů přede mnou, tak spíše vypíchnu kladné stránky. Za prvé: album je hravé po všech stránkách, pokud se bavíme o vokálech, nestřídají se tu pouze hluboké growly a Schuldinerovské ječáky, ale Adam si pěkně vyhravá s frázováním, a hlavně se nebál využít potenciálu více stop, které nejspíš nepostřehnete po prvním poslechu, ale další následné vám odkryjí, kolik se toho skutečně děje a nedají tak prostor omrzení. Za druhé: využití klavíru v RIP Cage je opravdu pohlazením...

Čítaj ďalej
Recenzia – April Weeps – Cataclastic – 2022
dec20

Recenzia – April Weeps – Cataclastic – 2022

Zverejnené v dec 20, 2022

Ak ste niekedy nadobudli dojem, že koncept striedania čistého ženského spevu a extrémneho vokálu je prekonaný a už moc nemá čo povedať, mali by ste si vypočuť April Weeps. Je pravda, že tomuto štýlu vokálov urobili niektoré najmä gotické kapely dosť zlé meno, ale celkovo je negatívna povesť nezaslúžená. April Weeps z Dunajskej Stredy už majú čo-to za sebou, album Cataclastic je ich tretím zárezom, predchádzajúce Outer Calm, Pain Within a Comma boli prijaté minimálne veľmi dobre až výborne a mnohí určite od trojky očakávali veľké veci. Album bol nahratý v zostave N (growls, screams), Marta (čistý spev, screams), Mario (gitary), Archmage (gitary), Thomas (basa), Pitrs (bicie) a Stronghold (klávesy). Cataclastic má jednotiaci koncept vnútorného sveta dieťaťa/dievčaťa/ženy, ktorý je konfrontovaný so súčasným pokriveným svetom. Táto myšlienka je krásne prepojená s artworkom, ktorý zobrazuje nerasty pod mikroskopom a definuje odborné termíny z danej oblasti. A podľa toho sú nazvané aj skladby. Veľmi zaujímavý, originálny a dobre premyslený nápad. Detská hravosť, motív uspávanky, pokojný úvod s akustickou gitarou, klavírom a precíteným spevom, to je jednotka Igneous. Nálada sa však mení, nič nie je idylické ako sa zdá, atmosféra hustne. Táto premena neveští nič dobré a vy to hmatateľne cítite. Druhá Fundamental Ingressions opäť začne hravo, nevinne. Klavír, tvrdá gitara a growl, to je kombinácia, ktorá skvelo funguje. Z nálady skladby je jasné, že nie je všetko v poriadku, naopak, veci sa zhoršujú. Crossing the Waves, manipulácia, čistý vnútorný hlas a oproti tomu extrémny vokál ako hlas krutej vonkajšej reality. Brúsenie a leštenie diamantu je metafora tvorenia vnútorného sveta mladej ženy v Briolette Cut, ktorú korunuje krásny refrén. Jemne šialené, dramatické, teatrálne, ale uveriteľné a pôsobivé. Najtvrdšia Into The Mass Flow bez čistého spevu má black metalovú atmosféru a pri mikrofóne sa striedajú N aj Marta. Psychika dostáva zásadné trhliny (Ruptures), zúfalstvo sa stupňuje, niečo sa láme a zostáva len plač a zúfalstvo. Ťažká a beznádejná nálada ostane až do konca albumu, Cataclasis a Lithos už svetlo neprinesú. Posledný verš je rovnaký ako prvý v Igneous a kruh sa uzatvára. Mrazivo spracovaný psychologický námet, inteligentne a citlivo. Klávesy a gitary vytvárajú strhujúce motívy a v skladbách sa toho deje naozaj veľa. Aj keď by som neriešil texty, tak hudba pôsobí dramaticky a obrazotvorne. Rovnako aj basa a bicie sú skvelé. Vrcholom nahrávky sú vokály: dialóg N a Marty, growl a screamy proti čistému spevu. Marta niekedy naozaj kúzli, čo dokáže so svojím hlasom. Naozaj výborné! Nahrávanie a mix prebiehal u Petra Vávru, master vo Fascination Street Studios u Jensa Bogrena. Zvukovo je nahrávka ošetrená výborne, plný organický zvuk všetkých nástrojov aj vokálov, vo vhodných momentoch poriadne zatlačí a zahustí atmosféru. Na vizuálnej...

Čítaj ďalej
Recenzia – Marturos – Thy Will Be Done – 2022
dec15

Recenzia – Marturos – Thy Will Be Done – 2022

Zverejnené v dec 15, 2022

Keď som rozbalil zásielku na recenziu, očakával som podľa obalu nejakú black metalovú nahrávku. Po krátkom pohľade na logo kapely začalo byť jasné, že ma čaká power/heavy metalová jazda. Kapela Marturos mnohých zaujala svojím debutom Nameless z roku 2019, ktorý som síce počul len zbežne, ale aj tak pohľad na novinku potešil a s chuťou som sa pustil do počúvania. Heavy prípadne power metal je dnes často prekvapivo problematický žáner. Dôvody bývajú rôzne: spev, ktorý ťahá za uši alebo po pár minútach lezie na nervy, kapela totálne zaspala niekde v 80. rokoch minulého storočia, pod pseudo-symfonickými prvkami metal úplne zaniká, alebo je to úplná nuda a nebodaj trápnosť. A často je to kombinácia viacerých z týchto možností. Čo z toho je aktuálne v prípade Marturos? S pokojným svedomím môžem povedať, že ani jedno. Spev je výborný, inštrumentálna zložka nápaditá a obsah symfonických prvkov nula. Thy Will Be Done je čosi cez trištvrte hodiny trvajúca nádielka melodického metalu, s thrashmetalovo nabrúsenými gitarami a krásnym spevom. Hneď prvá Idea Arachno začína zostra a veľa napovie o smerovaní celého albumu. Štedrá nádielka ostrých gitár vo forme riffov aj sól, neprvoplánové melodické motívy a hlavne pocit vnútorného napätia. Tešíte sa, čo sa bude diať, kedy vybuchne refrén, ako sa skladba vyvinie. Druhá Art To Be Happy na začiatku predvedie bleskurýchle power metalové sólo a aj napriek menej výraznému refrénu funguje veľmi dobre. Najhitovejšie ambície má tretia The Path s extrémne chytľavým motívom a piata Liberation of Soul, ktorá mi pripomína najlepšie momenty fínskych Battle Beast. Marturos vedia aj spomaliť, mohutná Final Judgement prechádza až do heavy doomu a ukazuje, aká je Maggee kvalitná speváčka. Ťahať tóny pri takýchto tempách nie je sranda. Na albume Thy Will Be Done nie je zbytočná skladba, všetky obsahujú silné a zaujímavé momenty, ťažko by som vyberal najobľúbenejšiu. Najmenej výrazné boli pre mňa posledné dve We’re Humans, Kings of the World a Smell of Sulfur, ale ani tie sú slabé, len im treba venovať viac času. Marturos sú výborní hudobníci a zároveň aj šikovní skladatelia. Členité a pestré skladby, veľké množstvo riffov a gitarových sól, kvalitná rytmická sekcia, celkovo nie je o čom pochybovať. Samostatnou kapitolou je spev: Maggee je perfektná speváčka s úctyhodným rozsahom aj technikou. Kapelu Battle Beast som nespomenul náhodou, práve Noora Louhimo niečo podobné ako Maggee dokáže, akurát Marturos nie sú nuclear-blastovský cirkus, čo napriek kvalitám spomínaní Fíni žiaľ často sú. Texty, zaoberajúce sa rôznymi neduhmi súčasného sveta, sú na úrovni a držia vysoký štandard celej nahrávky. Nahrávalo sa v zostave Maggee (spev), Matúš Minich (bicie), Roman Kevický (gitary), Marián Švec (basgitara) a Maroš Malíček (gitary) pod vedením Ľubomíra Mazáka. Výsledkom je veľmi pekný...

Čítaj ďalej
Recenze – Spineless Fuckers – Tales Of Extraordinary Madness (2022)
dec05

Recenze – Spineless Fuckers – Tales Of Extraordinary Madness (2022)

Zverejnené v dec 5, 2022

Musím se přiznat, že ačkoli o existenci těchto bezpáteřních mistrů vím dlouho a o českou grindovou scénu se zajímám s velkou radostí, Spineless Fuckers mě nějakým zvláštním způsobem obcházeli. Měla jsem je zafixované jako tu srandokapelu s prasoštěňátkama na obalu desky a s peckou Kokakola Kamion, takže si dovedete představit, že nejnovější počin Tales Of Extraordinary Madness mi pěkně vytřel zrak. Další překvapení – jak se sakra v sestavě Spineless Fuckers ocitl švédský kytarista Thomas Ahlgren? Jeho um mi byl známý z výborné Brutal Death metalové smečky Deranged, ale jeho přítomnost zde by mě opravdu nenapadla. Každopádně, zanechme mého lelkování a jdeme se na album podívat blíže. Tales Of Extraordinary Madness (není to narážka na Bukowskiho?) vám poskytne 25:25 minut velmi diverzního a barevného materiálu. Pokud nemáte přílišnou chuť na tupatupa kapely, pokračujte ve čtení, zde se totiž jedná o pěkný mix Grindu a Death Metalu, tudíž žádné blastovačky či tančírny v jednom kuse (což není samozřejmě vždy problém). Dalším výrazným aspektem je bez pochyb užívání velikého množství samplů, nejen jako intra/outra, ale jsou jemně napasované i do mozaiky skladeb. Nejčastěji se jedná o různé křiky, brek, halekání či lamentování, což odpovídá tematickému i grafickému obsahu, posledních 20 sekund alba vás přesune někam do Bohnických léčeben, kdyby byly skryté pod povrchem zemským a v pekelném žáru. Úplně ta stejná samplová pasáž album i otvírá. Když už jsme u toho halekání, přesuňme se k vokálům, ty totiž obstarává Reef, známý z kapely Mincing Fury and Guttural Clamour of Queer Decay, a nutno zmínit, že taktéž tvoří na albu velikou dynamiku. Tolik různých poloh, ve kterých se pohybuje byste ani nespočítali, předvádí jak kvalitní sytý growling, tak i pig squealy či srozumitelnější výkřiky a ano, je tu textová náplň. Ta je napsaná především v angličtině, avšak ve skladbě Homobicycle jsem zaslechla skandované ,,homo – kolo,“ asi jediné zaznamenatelné české slovíčko. Pokud jde o kytarovou složku, ta si dosti lebedí v Death metalových vodách (např. skladba If They are not Lost, they are Lost Forever s hezkou melodickou vyhrávkou). Velmi se mi zamlouvají i houpavé momenty a že jich tu je (Human Beast, Caterpillar in Toast), ty vás musí naživo donutit třepat palicí a rozhýbat vaše dinosauří hřbety. Vzhledem k tomu, že si v těchto dnech hodně pochutnávám na Brutal Death metalu, radost mi dělají i časté breakdowny/lehce slamové pasáže (Goodness by the Way, druhá polovina Homobicycle, Jack the Thief). Rytmické sekci taktéž nemám co vytknout, bicí nesypou v jednom kuse, ale když už, tak to stojí za to, jinak jsou poměrně variabilní a mají pěkný zvuk, stejně jako nahrávka celkově. Přestože nahrávání v Davosu trvalo 3 dny, zvuk nepůsobí nijak odflákle a i při autobusovém poslechu zůstával pěkně...

Čítaj ďalej