Report – Obscure Selections vol. 1 – BEHERIT, HELLBUTCHER, DEATH WORSHIP, LARVAE, MŮRA – Meetfactory, Praha(31. 8. 2024)
Ten moment, kdy se ke mě dostalo oznámení o této akci, asi nikdy nezapomenu. Podobně jako si všichni živě vybravují, co dělali onoho 11. září před více jak 20 lety. Vzhledem k tomu, že v tu dobu jsem ještě nebyla ani v tátovo koulích, tak vám toho moc neřeknu, ale to nevadí – dnes se budeme bavit o Black metalu.
Člověk se tak chystá ke spánku, myslí na zítřejší zkoušky, a najednou na něj na sociálních sítích vyskočí „Beherit v Praze.“ Jestli jsem někdy něčemu opravdu nemohla uvěřit, bylo to přesně toto. A ihned jsem si prozíravě koupila lupen, protože bylo jasné, že až se toto oznámení rozkřikne, proběhne pumelice, ne-li rvačka o omezené množství lístků.
Týdny plynuly a nastal osudný den. Ačkoli si žiju vesměs ve spokojenosti, na tuto akcičku jsem se těšila jako na jakousi ceremonii a rádné vytržení z reality. A navíc se mi podařilo zlanařit kapelního kolegu, takže bylo s kým slavit.
Už předem je nutno říct, že tento svátek byl akcí vskutku gurmánskou. Na místě bylo možné potkat spoustu undergroundových postaviček, např. členy Bahratal, Sněti, Tomáše z Epicardiectomy a místní metalové rozumbrady s hudebním rozhledem průměrně hlubokým jako Kolský vrt. To si až člověk říká, že je snad na světě nezajímá nic jiného, než zkoumání obskurních kapel. Nerdi! Jo, to jsem vlastně přesně já.
Do Meetfactory jsem mířila poprvé v životě, tudíž bylo super mít zkušenější doprovod. To vrakoviště podél kolejí působí až mysticky, i tam by se daly pořádat koncerty, říkala jsem si. Kdyby člověk nevěděl, kam jde, myslel by si, že je Meetfactory nějaká opuštěná ruina žijící si vlastním životem. Vnitřní prostor je ve skutečnosti dobře zařízený, hodně lidí jistě ocení balkon, ze kterého mohou sledovat pódium, super byl i dostatek záchodů a dva bary. Je tu však i jistý kámen úrazu.
Venku je přes 30°C. Vevnitř pár stovek lidí. A klimatizace? Ta odešla kamsi na dovolenou. Kdo chtěl být drsný a oslňovat svým vkusem na vestách a bundách s nášivkami, ten si to rychle rozmýšlel. Stačilo stát na místě a i tak z člověkal lil pot. Příště si asi vezmu plavky, i kdybych si na ně hřeby měla přidělat.
Lidstvo se hromadí, a na scénu přichází Můra, aby hudebně zahájila tuto nesvatou sešlost. Jednalo se o jedinou českou kapelu v rámci toho večera, a myslím, že v rámci hudební dramaturgie nemohli vybrat nikoho lepšího. Sypců si ještě užijeme, takže pomalejší rozjezd přišel vhod. Můra své narkotické rituály provádí v jakémsi Doom/Death/Black metalovém duchu. Ať to nazvete jakkoli, byla to správná zadumaná špína, která mým současným choutkám přišla vhod. Táhlé těžkoprdelní akordy se rozléhaly sálem a když kapela parkrát krapet přidala na tempu, působilo to jako polití živou vodou. No, živou vlastně asi těžko. Líbilo se mi, že je zde na pódiu nainstalovaná černá opona, působilo to lépe dramaticky, když bylo možné kapely rovnou vidět přichystané, místo jejich nervózního pobíhání kolem (jak to přesně praktikuji, 10/10). Minimalistická show Můry se mi líbila, členové vystupovali z mlhy jako zplozenci pekla, frontman neúnavně gestikulačně čaroval a jeho projev načichlý mongolským hrdelním zpěvem mi trošku připoměl zlo v podobě kapely Throne Of Katarsis. Jo, toto bylo přijemný.
V pomalejších tempech zůstáváme. Můru střídá italská ohavnost Larvae. Ti mě velmi zaujali již z poslechu den předem. Kapela svým Doom/Death metalem vzdává hold hnusu, kterým nešetří ani na obalech nahrávek. Asi ledaskoho překvapilo, když se s takovým šíleným vokálem na pódiu vyloupla miniaturní bytůstka Lucilla, která se zároveň doprovázela na kytaru. Její kontrast s gigantickým basákem napravo měl svoje kouzlo. Nutno též zmínit, kdo během tohoto setu seděl za bicími – nikdo jiný, než náš legendrání bubeník Tom Coroner (Cult of Fire, Lykathea Aflame…), jehož umu prostě není co vytknout.
Tato kapela si mě absolutně získala svojí jakousi hororově zvrácenou atmosférou, kterou zapříčiňoval především vokál. Něco takto podobného jsem slyšela snad jen u japonského kultu Catasexual Urge Motivation. I tam vás zpěv přesvědčí, že dotyčný se absolutně zbláznil a neváhá se vám zakousnout do krku či sežrat mozek. Jejich hudba je dost prostá, a nechává tak spoustu prostoru pro hororové samply či synťáky, v jednom místě byl zapojen i čistý zpěv. Ke konci stihli jakousi ceremonii smrti, kdy frontmanka plivala krev a dramaticky čarovala s lidskou lebkou. Jsem spokojená.
Nyní prudce přidáváme na tempu. Ross Bay Cult stále žije a Death Worship jsou toho důkazem. Pokud jste gurmáni trošku seznámení s Bestial Black metalem, byl pro vás i tento set velkou záležitostí. V této partičce totiž vystupují členové Blasphemy a Conqueror, což jsou v podstatě vlajkonošové tohoto shnilého apokalyptického řemesla. Tentokrát jsem stála dál od pódia, užívala jsem si hlavně sluchový zážitek, a společně s partičkou vrstevníků jsme jen kroutili hlavami nad tím, jak může být něco tak super. Z dálky skrze mlhu a červená světa na pódiu poeticky jako svit měsíce prosvítaly totálně zpocené plešky Death Worship. I v tomto vedru hráli ty svoje kulomentné šílenosti navlečení v tlustých kožených křivácích, a doteď absolutně nechápu, že je neodvezla rychlá. Každopádně, skladby do nás nasázeli bez žádných známek únavy, blastbeaty demolovaly prostor a já z setu odcházela s vymydlenými čakrami.
Musím se přiznat, že Hellbutcher mě z celé sestavy lákali nejméně, přesto jsem si je po kyslíkové pauze ujít nenechala (jen pro doplnění: jedná se o novou kapelu frontmana Nifelheim.) Mám dojem, že při jejich setu dosáhla moje alkoholová intoxikace svého vrcholu, takže jsem je zároveň vnímala i nevnímala. Nějak jsem neřešila měnící se skladby, ale i tak jsem hltala různé příjemné momenty, sólíčka i naprostou posedlost davu. Možná to bylo způsobeno i tím, že u Heavíků příliš dlouho nevydržím. Podobně jako Death Worship tam nakráčeli v metalové kožené výzbroji, hřeby nešetřili a předvedli nám pravověrný oldschoolový Speed/Black metalový nátěr. Frontman vypadal, jako by ho zrovna vytáhli z rakve, ale energie mu, ani celé kapele nechyběla. No i přesto už jsem se psychicky začala chystat na hřeb večera.
Beherit. Nepředvídatelní, eklektičtí. Budou celou dobu hrát ambient? Zahrají Drawing Down the Moon v kuse? Myslím, že podobné myšlenky se honily hlavami většiny návštěvníků. Zatímco ostatní kapely mi nevadilo sledovat z různých vzdáleností, Beherit jsem potřebovala vidět co nejblíže to šlo, i za cenu malinko horšího zvuku. Těsně před pódiem se mi z hlubokého dunění dělalo fyzicky nevolno, ale přímo u okraje to bylo v cajku, a mohla jsem si užívat kvalitní boční výhled na všechny členy.
Hnedle z kraje mě pobavil fakt, jak Nuclear Holocausto Vengeance přenechal svoji mladickou image kytaristovi a sám si v pohodlné soupravě semtam odběhl k pultu
a vegetil si ve svém současném vesmíru. Co se setu týče, udivilo mě, že zahráli The Gate Of Nanna takto brzo, ještě více mě však překvapilo oprášení bordelózního materiálu z Oath Of the Black Blood. No a dílka z Engram jsem už nečekala vůbec. Vzhledem k tomu, že dostali snad hodinu a půl hracího času, NHV si našel spoustu prostoru pro ambientní pasáže. Je otázka, jak se k nim stavět. Pro dramaturgii koncertu bylo skvělé, že se tam kvůli neutuchajícím ruchům stále něco dělo, jejich přelévání do skladeb taktéž mělo svůj efekt, ale některé ty pasáže mi už přišly zbytečně dlouhé. Ambient se dá dělat i více záživně. Na druhou stranu, po nich ty Black metalové vály přicházely jako obrovská úleva.
Přesto, asi jinak nemohu říct půlku špatného slova, jen se mi nějak nedaří tu hordu pozitivních dojmů přetavit do slov. Zahulákat si s Beheritem naživo Nocturnal Evil, All in Satan, Pagan Moon atd., byl prostě splněný sen. Toto bylo přesně to rituální vytržení z běžného života, po kterém jsem tolik toužila. I ten fakt, že tam seděl stále ten stejný bubeník, který pod jejich jménem sypal brambory už na demáčích, tomu dával další rozměr.
Už si jej vybavuji, jak se svým kolegou stojíme před Meetfactory a říkáme si, co jsme to sakra viděli. Jak jsme se podivovali, co se nám poštěstilo. Jak jsem již psala, celá tato akce měla dosti gurmánskou náturu, a naštěstí to se do celkové atmosféry promítlo příznivě. Neskutečně jsem si toto nesvaté setkání užila právě i po lidské stránce. A možná i těmi specifickými lidmi dostala takový tajemný nádech. Byl to prostě pravověrný metalový svátek.
Poté už jen následoval mordor, kdy jsme s kolegou a s kamarádem spěchali na noční bus ve 3 ráno směr Brno. Oka jsem nezamhouřila ani doma, protože těch dojmů bylo příliš. A za týden jedu na Mayhem. Jak je život krásný.
