Toto dílko je rozšířením původního instagramového článku z konce července.
Vždycky mě na metalu strašně bavilo pozorovat tu touhu kapel/projektů vytvořit extrémnější dílo, než jejich předchůdci. Znáte to, jedno desetiletí děsil rodiče Alice Cooper, během následujícího se křižovali nad koncerty Venom a v dalším se mohli mračit nad obaly alb Cannibal Corpse v obchodech. Přesto, co si budeme říkat, jak čas plyne, stává se to v podstatě těžším a těžším úkolem posluchače znepokojit či prostě hudbu někam dále do hlubin posunout, aby zároveň byla stále uhratelná, proveditelná naživo nebo aby se nepřelila čistě do noise žánrů ceněných jen těmi největšími fajnšmekry se zdevastovanými ušními bubínky. Přesto se však evoluce nezastavila a tak jsem se rozhodla dát do kupy pár bizárků, které by vám neměly uniknout.
Zároveň mi je jasné, že s tím slůvkem „nejextrémnější“ se pouštím na tenký led, ale nechte mě to vysvětlit – zatímco u této první desítky kapel se jedná především o intenzitu techničnosti, brutality a náhody vyhnané do absurdna, totálně znepokojující, zvrácenou, sžíravou atmosféru okusíme až u dalšího dílu. Stejně tak by se našly daleko větší hudební extrémy v noise žánrech (např. gorenoise), ale mým záměrem bylo vybrat nahrávky, které se stále více méně pohybují okolo metalových břehů.
Takže, dneska se podíváme hlavně na kapely v Brutal Death/Goregrindových vodách. Pořadí berte s rezervou. Příjemnou zábavu.
1.ENCENATHRAKH – Encenathrakh (2015)
Kapela, na kterou jsem narazila náhodou v hlubinách internetu, ještě dříve, než se ke mně dostalo číslo slovenského Earsturbation zinu s rozhovorem. A co nabízí? Totální improvizovaný chaos s náhodnými výbuchy agrese, nejvíce hnaný výborným bubeníkem Weaselem Walterem, který mimo to hraje i ve free jazz uskupeních, videa určitě na internetu najdete. Některé části skladeb (jestli to tak lze nazývat) zní trošku plánovaně, ale z 95 % půjde o improvizaci. Celkově všichni členové mají společné, že hrají v nespočtu projektů, mohli byste znát např. Krallice (společné pro baskytaristu a kytaristu) Gorguts či Artifical Brain. Kde na to berou čas? Takhle by zněl starý Devourment na steroidech po zrušení všech skladatelských mantinelů.
2. CADAVORACITY – Cadavoracity (2023)
Novinka z Indonésie, ačkoli bubeníkem není nikdo jiný, než thajský magor Polwach Beokhaimook, který se na tomto listu měl původně vyskytnout ve 3 kapelách, ale nakonec jsem to zkrouhla na dvě. A než se mi začnete smát za fetiš na bubeníky, posuďte sami – asi to bude hlavně šílená hra na bicí, která kapely činí extrémními, protože tohle není náhoda. Opět zde máme blastbeatový nepředvídatelný extrém, těžší na strávení, ale ne až tak náhodný jako Encenathrakh.
3. INTESTINAL ENGORGEMENT – Putrefying Consumption on Dismemberment (2022)
Duo z Panamy. Jedna z kapel, která se vydala podobnou cestou jako bizardně proslulí Enmity. Musím se přiznat, že se mi tohle dílko po delší době začalo líbit. Co je příčinou, toť botaska. Každopádně, ten zvuk kytary je dosti příjemný, jinak s nějakou zapamatovatelností moc nepočítejte. Nástroje i vokály si jedou po celkem rozumné ose, ale spoluprací krom společného tempa se nezatěžují. Prostě čirá brutalita. Člověk kroutí hlavou nad tím, jak jsou schopní si konkrétní skladby pamatovat.
4. NITHING – Agonal Hymns (2023)
Původně jsem sem chtěla z citové vazby zařadit své milované Amputated Genitals z Kolumbie, ale pak se zjevil tento letošní poklad. Nithing je jednočlenný projekt Matta Kilnera, kterého můžete znát např. z legendárních Gorgasm, avšak o jeho talentu vás přesvědčí i koncertní spolupráce s Putridity, Cerebral Incubation a nespočtem dalších. Materiál pro Agonal Hymns prý ležel v skladatelském šuplíku delší dobu, k čemuž neznám důvod, přesto si myslím, že pozdější vydání bylo ku prospěchu. S rozdílem pár let je publikum zas o kus otrlejší. K tomuto albu najdete na webu kladné recenze i pozitivní ohlasy a já se tomu upřímně vůbec nedivím. Kdo se pohybuje v Brutal Death metalu, musí zákonitě cítit, že projektem Nithing se podařilo hranice žánru posunout zase o kus dál. Najdete zde čirou, přesto svým způsobem zapamatovatelnou brutalitu, kreativní využívání zvláštních zvuků, naefektovaných sól, naprosto nechutné vokály a bubenické šílenství. Při poslechu máte pocit, že kytary jsou naladěny kdesi do Z standard. Úžasný kousek, který mě letos velmi potěšil.
5. EFFLUENCE – Liquefied (2022)
Kalifornský one-man projekt, jehož stvořitel se s nejčerstvější nahrávkou rozhodl experimentálnost svých původních Death metalových shnilotin posunout zase o kus dál použitím jazzových zvonkoher a jiných zvuků, které nedovedu pojmenovat. Pro mě je toto neslýchaná záležitost. Pamatujete si někdo znepokojující video pokopokoshopping z „mystického“ youtube kanálu nana825763? Přesně tomu by Liquefied mohlo dělat soundtrack. Svým názvem vystihuje, co se stane s vašimi mozkovými útrobami po jeho poslechu.
6. ENMITY – Illuminations of Vile Engorgement (2005)
Hudební monument demence. Původně jsem sem bratrské duo Enmity nechtěla zařazovat, protože jsem chtěla upozornit spíše na novější věci, ale nešlo to jinak. Zajímavostí je, že tvůrci ani nebyli fanoušky extrémní hudby, přesto se jim povedlo stvořit toto. Je to kapela milovaná i nenáviděná, a upřímně nedovedu tohle album poslouchat, aniž bych se nechechtala nad tím, jak moc debilní to je, ale má to svoje kouzlo.
7. LAST DAYS OF HUMANITY – Putrefaction in Progress (2006)
Ačkoli LDOH jsou dost známí, tohle album jsem sem zařadila z prostého důvodu. Zde se těmto šílencům z Nizozemska kdysi povedlo vytyčit mezní hranici mezi Goregrindem a Gorenoisem. Stvořili to nejextémnější Goregrindové album, aniž by spadli do druhého zmiňovaného proudu. Záměrem kapely bylo přijít s Reign in Blood tohoto žánru a že se jim to povedlo. Delší dobu jsem měla problém do jejich tvorby proniknout, protože jsem dělala začátečnickou chybu – začínat tímto albem opravdu není dobrý nápad, doporučuji stravitelnější Hymns of Indigestible Suppuration. Přesto se mé sluchovody časem poddaly a s Pokročilou hnilobou nyní ráda terorizuji své okolí. A fakt, těch 41 songů má nějakou strukturu.
8. CYSTGURGLE – Exquisite Macerated Tissue Slippage and Full-Body Degloving Under Extreme Circumstances of Accelerated Putrefaction (2023)
Pod tímto roztomilým názvem se v podstatě nachází thajský potomek předchozího alba. Co k tomu říct? Cystgurgle se hrdě plácají v hnusu, který posouvají o kousek dál. Opravdu, nemůžu si pomoct, ale ty čtyři tracky v podobě reportáží popisujících, co se vlastně stalo na scéně na obalu alba, jsou opravdová chuťovka. Vtipné je, že album vám pravděpodobně dohraje dříve, než budete schopní přečíst názvy všech skladeb, ty jsou podobně obludné jako název úvodní. Zbylých 19 hudebních výplachů dominovaných především plechovkovými blasty (opět dílo bubeníka Polwacha Beokhaimook) a zvracejícími vokály stojí za to, ale snad jen ty kytary mohly být víc nahlas. Ať žije neprogramovaný hraný gorenoise!
9. MISCARRIAGE – Imminent Horror (2019)
Tomuhle albu by krásně slušela škatulka Funeral Goregrind. Tento americko-švédský projekt se vskutku s ničím nesere a zde nám servíruje hodinu pěkně znepokojujícího zážitku. Dokonce jsem uvažovala o zařazení do druhého listu (očekávejte v budoucnu). Na novějším albu z roku 2020 upustili uzdu rychlosti, jejich jedinečnost je ale dle mého právě v těch vleklých tempech zde. Představte si potomka Evoken a Last Days of Humanity a dostanete řádnou noční můru.
10. SULFURIC CAUTERY – Chainsaws Clogged With The Underdeveloped Brain Matter Of Xenophobes (2019)
Až budete mít chuť někoho roztrhnout vejpůl, s tímto albem jakožto soundtrackem neváhejte. Superagresivní skvost, který mi malinko připomíná Viscera Infest, což značí lahůdku. Pokud na vás bylo 7. a 8. album z tohoto seznamu příliš hlučné, tohle by se vám mohlo zamlouvat o trošku více. Stále se pohybujeme na poli pěkného extrému, zároveň jsou ale Sulfuric Cautery o něco riffovější, bubeník se nebojí ozvláštňovat bordel zajímavými přechody a taktéž vokály jsou mnohotvárnější. Jinak, povaha alba je tím jednoduchým motorovkovým obalem vystihnuta dokonale.
