Áno, někdo se uráčil zvednout svůj kostnatý zadek ze zajetého komfortu a vyrazil za kulturou do Brna, a ne tak ledajakou. Do brněnské Melodky v rámci ultimátní Monsters Of Death tour zamířily čtyři zahraniční bandy o různých deathmetalových příchutích, aby nám všem vycinkaly ciferníky. A že se jim to povedlo.
Již během cesty vlakem bylo možné potkat spousty vlasatých figur v metalové výzbroji, tedy v kapelních tričkách, až jsem byla překvapená, kolik lidstva se žene na extrémní muziku. O iluze jsem však byla brzy připravena s tím, že většina z nich vyrazila radši okouknout Manowar, kteří ten stejný den hráli ve Vodově hale. Co už. Nedbaje zpoždění s Českými drahami jsme s kolegou dorazili na místo akorát včas a Melodka již byla z velké části zaplněná, ti lidé přeci jen nejsou tak marní. Naopak potěšilo vidět po takové době spoustu známých tváří.
Po prvním koštnutém pivu již přichází na scénu Intrepid, mladá estonská partička drhnoucí svůj Death metal již od roku 2016, jak ostatně hlásala i jejich trička k prodeji. S jejich tvorbou jsem se seznámila předem jen letmo, o to více si mě jejich vystoupení získalo. Klukům to šlapalo a nejspíše si nikdo nevšiml zmíněných potíží s kytarou jednoho z muzikantů. Naopak, viděli jste někdy kytaristu, který hrál na kytaru opravdu obráceně? Jakože, s tlustými strunami od spod? Nuže, máme tu Hendrixe smrtelného kovu. Ten nás zaplavoval Morbid Angelovskými riffy, sólovými vyhrávkami a s kulometnou palbou bicích se jednalo o vskutku příjemný zážitek. Všemu dodával správný šmrnc i mladistvě vyhlížející dredatý zpěvák Raiko, který se nebál interakcí s publikem a vystoupení si viditelně užíval. Vystoupení bylo satanužel krátké jakožto od otvírací kapely, ale i tak se postarali o prvotní bolesti za krkem. Jeden fun fact – to, že Estonsko je velikostně jako jedna vesnice, to bych pobrala, ale zjištění, že Intrepid mají společnou zkušebnu s mými oblíbenými brutálními Baalsebub, to už je pěkná haluz.
Po otvíráčku nastupují belgičtí Reject the Sickness s lehce modernějším přístupem ke svému deathovému umu. Ze sestavy pro mě byli sice nejméně zajímavým článkem, no i tak mohu s jistotou říct, že předvedli špičkový výkon. Z frontmana Guye čišela pozitivní energie, usmíval se, hecoval přihlížející a kapela celkově vyznívala o něco sehraněji než předešlí zabijáci, však už mají 15 let na krku. Na řadu přišlo i skandování, jejich vcelku zapamatovatelné a chytlavé skladby si o to říkaly. Přestože mi během celého večera nepřišel zvuk kdovíjak křišťálový (asi proto, že jsem byla permanentně nacpaná vepředu), této partičce se podařilo kytary i basu jasněji procpat ven. Věřím, že si nové fanoušky určitě získali.
Vážení, teď však přichází vesmírná demolice, která mě odmrštila až kamsi na Mars. Ano, s tvorbou amerických Origin jsem obeznámená důkladně, ale když spustili ten svůj technický ultrarychlý kolos… Stála jsem opět u podia, a i to vědomí, že právě vidím na dosah ruky jedny z nejlepších muzikantů vůbec, mě umlčelo na dobrou čtvrtku setu. Na to prostě nebylo co říct. Nebylo. Trošku připitá jsem byla schopná jen uznat, že jsem pyšná na lidskou rasu. Za ocenění stojí i fakt, jak dlouhý set odehráli na poměry technické náročnosti, ale bylo možné vidět tekoucí čůrky potu na baskytaře Mika Florese. Jedinou kaňkou pro mě bylo, že nezahráli tu moji – All Things Dead, jak mi prozradil jeden zmlácený srdcař, který na nich byl v Ostravě předchozí den. Vystoupení tedy bylo dechberoucí, že jsem si neodpustila jeden lehký stage dive. Jsem moc vděčná i za to, že jsem si s nimi mohla malinko po koncertě pokecat, tuto civilnost na této hudbě stejně zbožňuji. Hrají jako bozi, ale popovídají si s vámi jakoby nic.
Jako potřebná relaxace (v měřítku extrémní hudby samozřejmě) po Origin nastupují o to více legendární Monstrosity, deathmetaloví klasici z Floridy, kteří měli set zaměřený na debutové Imperial Doom v rámci třicetiletého výročí, což mi vyhovovalo. Přestože má Monstrosity asi hodně posluchačů zaškatulkované jako „tu kapelu, kde kdysi zpíval Corpsegrinder,“ masakrozní výkon opravdu předvádí i bez něj. A zahráli i moji Final Cremation. Opět musím ocenit, že jejich set byl dlouhý jak týden, což bylo i trošku úsměvné – vidět takové strejce, jak valí hrubé zrno a s fanoušky se nepářou. Síly mi sice nedošly, ale krk už o sobě dával vědět o něco výrazněji. Jsem opravdu vděčná, že i když jsem nestihla vidět obry typu Black Sabbath, Motörhead či Slayer, tak aspoň ty deathmetalové ještě stíhám poznat naživo, je to vlastně zázrak.
Suma sumárum, byl to opravdu povedený večer. V klubu celkově panovala pohoda, kapely se všechny předvedly a ani jsem si nezpůsobila žádnou výraznější újmu na zdraví. Tímto také děkuji svému kolegovi Ondrovi, který mě zásobil zlatým mokem, poskytl mi nocleh a hlavně se mnou křepčil na takové skvosty.
