Myslím, že z této recenze nebudou mít naši tachovští Neurotici přílišnou radost, ale nepředbíhejme. Poprvé jsem se s Neurotic Machinery setkala více, když jsme hráli na společném koncertě v Praze a pamatuji si, že si mě naživo celkově získali, dokonce i přes absenci baskytaristy a jeho nahrazením playbackem.
Kapela prostě po všech stránkách působí profesionálně a není se čemu divit – formace funguje od roku 2006 a má na kontě 6 alb a jedno EP. I na již zmíněném koncertě jsem si říkala, že ačkoli se nejedná o můj vyloženě preferenční styl, znějí přinejmenším fresh, mají svůj výraz a koupí předchozího CD Nocturnal Misery jsem je s radostí podpořila. Dalo se tedy čekat, že napsaní recenze na jejich nový počin neodmítnu.
A Loathsome Aberration nám naservíruje porci muziky o 35 minutách s osmi skladbami, které na vás vysolí bez jakéhokoli intra, jde tzv. rovnou na věc. Samotná žánrová tvář Neurotic Machinery je minimálně pro mě těžká k zaškatulkování (ačkoli se kluci samotní označují za Technický Death), už jen z důvodu, že moderněji vyznívajícím kapelám se příliš nevěnuji a mezi ně NM bezesporu patří. Myslím si, že minimálně v našich končinách znějí poměrně jedinečně, z jejich hudby trošku cítím vibe Thy Art Is Murder nebo Gojiry, avšak v méně zuřivé podobě. Dalším klíčovým aspektem jejich tvorby je silná chuť k progresi a celkovému posunu kupředu, už jen když se podíváte na přebaly všech alb, uvidíte, že každý je prakticky z jiného soudku a některé mají až jakýsi punc intelektuálnosti. To stejné můžeme říct i o srozumitelné textové náplni zabývající se duševními neduhy, rozpadem ega a hledáním sama sebe, alespoň tak jsem to pochopila. Booklet k dispozici nemám, jinak bych provedla důkladnější pitvu.
Touhu posouvat se a vylézt z komfortní zóny uzříte hned, jakmile se vám A Loathsome Aberration dostane do spárů, o hlavní přebal se postaral slavný italský malíř Paolo Girardi, jenž je známý svým detailním rukopisem, na jeho díla jste mohli narazit např. u kapel Blasphemophagher, Bell Witch či u českých Brutally Deceased. Evolucí prošlo i logo samotné, jehož autorem je belgický umělec Christophe Szpajdel, který stvořil logo pro Borknagar, Emperor a nespočet dalších band. Dílo tedy celkově vypadá na úrovni, a to samé platí i pro hudební náplň. Zvláštností je pro mě vydání u labelu Bizarre Leprous Production, které za normálních okolností vydává samé gore prasečiny a Neurotic Machinery je mezi nimi něco jako Sněhurka mezi sedmi trpaslíky s hnědým obsahem v kalhotách.
S povedenou úvodní Aberration dostanete představu, v jakých náladách se ponese zbytek desky. Kapela hojně využívá sekanou rytmiku, hluboké breakdownové údery a ty střídá s melancholičtějšími vyhrávkami. Zároveň si hodně hrají s drobnými detaily, které se vám zjeví po více posleších, jedná se o skutečně komplexní dílo. S největším obohacením se setkáte ve třetí skladbě Particles, kde vás překvapí přispění saxofonu, které supluje kytarové sólo. S ním se znovu setkáte s uzavíráku Transcendental, který za mě obsahuje nejsilnější motiv. Za ocenění rozhodně stojí čtvrtá Self Suppressed, kde se kapela odvážila zapojit do refrénu čistý ženský zpěv. Přijde mi, že u většiny kapel u nás tento pokus dopadá většinou nevyváženě, či nešťastně (silná Czenglish), ale zde se spolupráce povedla a dostáváme jeden z nejvíce zapamatovatelných kusů na albu. Skvělé intro vám pro změnu naservíruje šestá Blame.
Asi už si říkáte, co je tedy špatně, vždyť jsem prakticky všechno vychválila. Bohužel, největším zádrhelem tohoto naleštěného kotoučku je zvuk. Nepochopte mě špatně, mám sympatie jak pro obskurno-demíčkově znějící nahrávky, tak i pro čistší práce (např. u Beyond Creation), vždy záleží, který způsob sedne vašemu vyjádření více, ale A Loathsome Aberration je pro mě nešťastným zvukovým zpracováním prakticky pohřbené. Rozhodně nejsem žádný producent, většina recenzentů si tento počin chválila, ale mě při každém poslechu začne asi od druhé skladby bolet hlava a album se mi v celé délce opravdu těžko poslouchá (a že jsem mu věnovala spoustu poslechů i v různých podmínkách). Největší vina nejspíš spadá na bicí, ze kterých vám odlidštěný a zároveň překřičený rytmičák kope díru do hlavy, ale rozhodně ne příjemným způsobem. Nejvíce v popředí je krom něho dvojšlapka a vokály, strunná sekce je utopená v jakési mlhavé kouli a pokud z ní chcete mít větší požitek, musíte album zesílit, takže opět dostanete větší utrpení od bicích. Když to srovnám se zmíněným Nocturnal Misery, kapela stylově neudělala až tak silný úkrok, ale požitek z poslechu je úplně někde jinde, čímž se mi potvrzuje, že samotní tvůrci v zásadě nic špatného neprovedli.
Shrnutí? Zatímco skladatelsky má album potenciál pro stavy katarze a širokou paletu emocionálních momentů, místo jejich prožívání se již po druhé skladbě modlím, ať už konečně dohraje. Na druhou stranu, Neurotici opravdu nejsou jediní, kterých se tento problém dotkl a přeji jim spoustu dalších úspěchů do budoucna.
Kontakt:
